6 C 98/2021-43 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 6. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 40.600 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 7.147,08 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 19.944,57 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % jdoucího z částky 30.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 23,72 % ročně jdoucího z částky 30.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení s tvrzením, že se jedná o nesplacenou část úvěru poskytnutého na základě smlouvy uzavřené dne 2. 3. 2017 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba]. Předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě této smlouvy úvěr ve výši 30.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit kromě jistiny také úrok ve výši 4.200 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 6.000 Kč a poplatek ve výši 6.000 Kč za hotovostní inkaso splátek, to vše v 58 pravidelných měsíčních splátkách po 900 Kč. Celý úvěr měl být splacen do 12. 4. 2018, avšak žalovaný zaplatil pouze 11.600 Kč. Uplatněná částka sestává z 30.000 Kč na jistině a 10.600 Kč na zůstatku úroku a poplatků sjednaných ve smlouvě. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. Soud nárok posuzoval veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci téhož žalobce projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru (založené na č. l. 10-11 soudního spisu) soud zjistil, že předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], poskytl žalovanému dne 2. 3. 2017 hotovost ve výši 30.000 Kč. Ve smlouvě byly dojednány poplatky v celkové výši 22.200 Kč za poskytnutí úvěru, sestávající z částky 18.000 Kč na poplatcích a 4.200 Kč na úroku. O den dříve než smlouva byla sepsána karta zákazníka, obsahující údaje o žalovaném a jeho majetkových poměrech. V kartě (na č. l. 6 soudního spisu) je uveden pravidelný měsíční příjem žalovaného ve výši 25.000 Kč, zároveň je tam ale také zmíněn jediný zdroj příjmu, totiž zisk osoby samostatně výdělečně činné. V kartě je dále v části„ dokumenty k ověření finanční situace žadatele“ zaškrtnut výpis z živnostenského rejstříku a u kolonky„ jiné“ dopsáno„ faktury“. Žádné faktury ale žalobce nepředložil a není tedy patrné, zda vůbec a případně jak věřitel výši příjmu žalovaného ověřoval. Už jen žalovaným uvedená částka splátek dalších úvěrů je natolik vysoká, že předchůdce žalobce měl zkoumat pravdivost žalovaným uvedených údajů a okolnosti týkající se těchto závazků, aby se přesvědčil, že žalovaný je opravdu schopen sjednávaný nový úvěr splácet. Naopak poměrně nízké a osobní zkušenosti příčící se jeví údaje o výdajích na bydlení (3.000 Kč měsíčně) a na osobní spotřebu (4.000 Kč). 9. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovaným je tak absolutně neplatná. 10. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč, avšak úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo ke dni převzetí hotovosti k bezdůvodnému obohacení ve výši 30.000 Kč ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce v žalobě tvrdil, že žalovaný zaplatil na úvěr celkem 11.600 Kč. Žalobce má tak nárok na vrácení rozdílu mezi částkou, kterou vyplatil žalovanému jeho právní předchůdce (30.000 Kč), a částkou, jež byla na dluh uhrazena (11.600 Kč), tedy na částku 18.400 Kč. 11. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobce předložil soudu a soud provedl k důkazu podací lístek k zásilce s datem podání 15. 2. 2021. Vztahoval se zřejmě k oznámení o postoupení pohledávky spojenému s výzvou k úhradě dluhu ze dne 12. 2. 2021 (na č. l. 12 soudního spisu). Soud zadal číslo zásilky z podacího lístku do systému track&trace České pošty, s.p., a zjistil, že zásilka skutečně byla dne 18. 2. 2021 žalovanému doručována na adresu do [obec]. Ve výzvě obsažené v oznámení byla stanovena lhůta k plnění v trvání deseti dnů. Žalovaný tak měl dluh zaplatit do 28. 2. 2021, a protože tak neučinil, dostal se od 1. 3. 2021 s plněním dluhu do prodlení. Soud proto žalobci přiznal k jistině zákonný úrok z prodlení jdoucí od 1. 3. 2021. 12. Ve zbytku, tj. co do poplatků spojených s úvěrem, úroku a úroku z prodlení, tedy všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, soud žalobu zamítl. 13. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalovanému, tomu ale žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.