9 C 146/2021-47 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 58 163,87 Kč s příslušenstvím z titulu nesplacení úvěru poskytnutého žalovanému. Tvrdil, že jeho právní předchůdce, společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru dne 9. 7. 2020, na základě které žalovaný čerpal úvěr na svůj účet č. [bankovní účet] v konečné výši 58 163,87 Kč. Žalovaný se přitom ve smlouvě zavázal tuto částku dané společnosti vrátit, a to nejpozději do 8. 12. 2020. Žalovaný však nic v dané lhůtě ani později nezaplatil. Následně byla pohledávka za žalovaným smluvně postoupena na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 23. 1. 2021 Ani poté však žalovaný dluh nevyrovnal, a proto se po něm žalobce domáhá zaplacení celé žalované částky a nadto po něm žádá i úhradu úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z žalované částky od 9. 12. 2020 do zaplacení. Pro případ, že by nárok žalobce z titulu smlouvy nebyl soudem uznán, navrhoval žalobce přiznat žalovanou částku a uvedené úroky z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud z provedených důkazů, zejména z nepodepsaného znění smlouvy o revolvingovém úvěru, všeobecných obchodních podmínek společnosti [právnická osoba], jakož i z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a výpisu z účtu uvedené společnosti nazvané platební informace, zjistil, že žalovaný jednal se společností [právnická osoba] o uzavření smlouvy, na základě které by tato společnost poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši úvěrového limitu 80 000 Kč s úrokovou sazbou 11,99 % měsíčně, bez poplatku s tím, že žalovaný by byl povinen aktuálně čerpanou částku dané společnosti vrátit dle podmínek stanovených v čl. V. Úvěr měl být splacen nejpozději do 8. 12. 2020. Uzavření této smlouvy se však v řízení prokázat nepodařilo. Nebylo ani nijak doloženo, že by před uzavřením vlastní smlouvy byla náležitě zkoumána úvěruschopnost žalovaného. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 21. 9. 2021 však bylo prokazatelně zjištěno, že účet č. [bankovní účet] je účtem žalovaného a na tento účet žalovaný čerpal žalovanou částku. Úhradu této částky i ani dalšího žádaného příslušenství žalovaný neprovedl. Následně byla pohledávka za žalovaným smlouvou ze dne 20. 12. 2019 postoupena na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 23. 1. 2021, v němž byl žalovaný vyzván k úhradě celé dlužné částky včetně příslušenství. Poté byl žalovaný žalobcem ještě vyzván k úhradě žalované částky včetně příslušenství tzv. předžalobní výzvou. 4. Po právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení nebylo prokázáno platné uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen o. z.), neboť na předložených listinách není nijak zachycen ani jinak doložen projev vůle žalovaného být takovouto smlouvou vázán. Uvedenou smlouvu, by i v případě jejího řádného způsobu uzavření, také bylo možné považovat za neplatnou dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by před uzavřením smlouvy došlo k náležitému posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18 je soud povinen zkoumat úvěruschopnost a její vliv na platnost úvěrové smlouvy z úřední povinnosti. Proto soud nárok žalobce posoudil dle § 2991 o. z., dle kterého je žalovaný povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu zápůjčky, představující plnění bez právního důvodu. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný dluží částku odpovídající žalované částce. Proto mu soud uložil povinnost tuto částku zaplatit, a to žalobci, neboť právě na něho pohledávka původního věřitele vůči žalovanému smluvně dle § 1879 a násl. o. z. přešla. Soud rovněž přiznal žalobci právo na žádané úroky z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., avšak s ohledem na výše uvedené, tyto úroky z prodlení přiznal žalobci dle § 1723 odst. 2 a § 1958 odst. 2 o. z. až ode dne 25. 1. 2021, neboť žalovaný byl k úhradě celé dlužné částky prokazatelně vyzván až výzvou ze dne 23. 1. 2021, následující den (24. 1. 2021) se tak považuje za den splatnosti a od dalšího dne, tedy ode dne 25. 1. 2021, tak žalobci náleží nárok na úroky z prodlení. 5. Vzhledem k výše uvedenému ohledně data splatnosti žalované částky pak soud zamítl uplatněný nárok žalobce na úrok z prodlení předcházející datu 25. 1. 2021. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení převážně úspěšný, a neúspěšný jen v nepatrné části, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, přičemž tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a z nákladů za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Pro úplnost k tomu soud dodává, že bylo namístě aplikovat ustanovení § 14b a. t., neboť došlo k naplnění všech jeho podmínek, když soud považuje návrh na zahájení řízení za tzv. formulářovou žalobu, jakou žalobce podává u soudu opakovaně ve věcech skutkově i právně obdobných, což je soudu známo z úřední činnosti, dále jde ve věci o peněžité plnění nepřekračující 50 000 Kč a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení.