13 C 32/2022-26 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 465 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že uzavřela se žalovaným dne 3. 8. 2020 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému částku ve výši 8 600 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit jí i poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 150 Kč. Dlužnou částku měl přitom žalovaný uhradit jednorázovou splátkou nejpozději do 18. 8. 2020. Žalovaný však této povinnosti nedostál, a nadále tak dluží z uvedeného titulu jak celou jistinu půjčky, tak celý poplatek, celkem tedy částku 10 750 Kč. Žalobkyně nadto účtovala žalovanému i smluvní pokutu sjednanou pro případ prodlení se splácením dluhu, a to celkem ve výši 3 715 Kč. Současně po něm žádala i zaplacení účelně vynaložených nákladů na uplatnění pohledávky a zákonného úroku z prodlení z částky 10 750 Kč za nedodržení termínu splatnosti závazků žalovaného. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí či má se za to, že souhlasí. 4. Ze smlouvy ze dne 3. 8. 2020 soud zjistil, že žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 8 600 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet žalovaného do dvou dnů od uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal, že žalobkyni tuto částku vrátí a zaplatí jí i poplatek ve výši 2 150 Kč, a to vše jednorázovou splátkou nejpozději do 18. 8. 2020. Ve smlouvě byla rovněž účastníky sjednána i smluvní pokuta pro případ prodlení žalovaného se splácením, a to ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Smlouva neobsahovala podpis žalovaného, pouze číselný kód. Z bankovního výpisu žalobkyně bylo ověřeno vyplacení částky 8 600 Kč na účet žalovaného dne 3. 8. 2020. Z upomínek žalobkyně vyplývá, že žalovaný byl k úhradě dlužné částky opakovaně vyzýván a upomínán, a to posledně i tzv. předžalobní výzvou ze dne 15. 7. 2021, ve které byl výslovně upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou. Přes výzvu a poučení soudu žalobkyně nedoplnila svá tvrzení a zejména důkazní návrhy o tom, že tvrzená smlouva byla skutečně uzavřena s žalovaným a že před uzavřením smlouvy byla náležitě prozkoumána úvěruschopnost žalovaného. 5. Skutečnosti vyplývající ze shora popsaných provedených důkazů neobsahují rozpory, a proto je soud vzal za svá skutková zjištění. 6. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, (dále jen občanský zákoník) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů 9. Po právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení nebylo prokázáno platné uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 občanského zákoníku, neboť na předložených listinách není nijak zachycen ani jinak doložen projev vůle žalovaného být takovouto smlouvou vázán. Uvedenou smlouvu, by i v případě jejího řádného způsobu uzavření, také bylo možné považovat za neplatnou dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by před uzavřením smlouvy došlo k náležitému posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18 je soud povinen zkoumat úvěruschopnost a její vliv na platnost úvěrové smlouvy z úřední povinnosti. Proto dle § 2991 o. z., je žalovaný povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu úvěru, představující plnění bez právního důvodu. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný dluží na jistině částku 8 600 Kč. Proto mu soud uložil povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit. Současně bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně žalovaného opakovaně k úhradě dlužné částky vyzývala a upomínala, s čímž jí vznikly náklady v částce 2 500 Kč. Proto soud uložil žalovanému povinnost i tuto částku žalobkyni zaplatit, neboť jde ve smyslu § 513 občanského zákoníku o příslušenství pohledávky. A konečně soud vyhověl žalobě i v části žádaných úroků z prodlení, a to úroků ve výši 8,25 % ročně jdoucích z částky 8 600 Kč od 19. 8. 2020 do zaplacení, neboť i na tyto úroky má žalobkyně nárok dle § 1970 občanského zákoníku. 10. Naopak soud zamítl žalobu v části přesahující přiznané nároky. Tedy s ohledem na výše uvedené právní závěry soud žalobu zamítl co do žádaného smluvního poplatku, smluvní pokuty a zákonného úroku z prodlení z částky 2 150 Kč od 19. 8. 2020 do zaplacení, neboť žalobkyni na tyto částky s ohledem na neplatnost smlouvy nárok nevznikl. 11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že zjišťoval poměr úspěchu a neúspěchu účastníků. Ve věci byla úspěšnější žalobkyně, když byla úspěšná ze 66 % a neúspěšná ze 34 %. Po odečtení jejího neúspěchu od úspěchu jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 32 % z celku, čemuž odpovídá částka 640 Kč. Do celkového úspěchu i neúspěchu byl dle ustálené judikatury (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) započten i rozsah přiznaného, resp. nepřiznaného příslušenství, přičemž pro účely výpočtu poměru úspěchu soud vyčíslil výši běžících úroků z prodlení ke dni vyhlášení tohoto rozsudku. Celkové náklady řízení žalobkyně, z nichž byl vypočten výše uvedený procentní podíl, se přitom sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, z odměny právního zástupce žalobkyně určené dle § 6, § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, (dále jen AT), ve výši 3 x 300 Kč za tři úkony právní služby a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta k těmto úkonům ve výši 3 x 100 Kč dl e § 14b odst. 5 AT.