6 C 109/2021-56 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 30. 7. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení jednak 26.343 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.331,12 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9.224,87 Kč, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 14.891,37 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně jdoucího z částky 14.891,37 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, jednak 20.031 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.741,76 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8.139,92 Kč, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 11.608,52 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně jdoucího z částky 11.608,52 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Žalobu opřel o tvrzení, že jde o nesplacenou část dvou úvěrů poskytnutých základě smluv uzavřených dne 21. 9. 2017 a 23. 6. 2017 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba]. Předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě těchto smluv dva úvěry po 20.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit kromě jistiny také úroky a poplatky. Podle tvrzení žalobce žalovaný zaplatil na prvně uvedený úvěr 10.990 Kč, na druhý 17.302 Kč, a dosud dluží na jistině, úrocích, poplatcích a úrocích z prodlení částky uplatněné žalobou. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. Soud nárok posuzoval veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci téhož žalobce projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 8. Ze smlouvy o zápůjčce (založené na č. l. 7-8 soudního spisu) soud zjistil, že předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], poskytl žalovanému dne 23. 6. 2017 hotovost ve výši 20.000 Kč. Ve smlouvě byly dojednány úroky a poplatky v celkové výši 17.333 Kč. Téhož dne byla sepsána karta zákazníka, obsahující údaje o žalovaném a jeho majetkových poměrech. V kartě (na č. l. 13 soudního spisu) je uvedeno, že žalovaný má jeden zdroj příjmů, avšak kromě čistého příjmu ve výši 8.953 Kč je v kartě zapsán také další nespecifikovaný příjem ve výši 8.000 Kč. Příjem měl být podle karty ověřen z výplatních pásek, které ale žalobce v řízení nedoložil. V části měsíční výdaje žadatele jsou uvedeny částky 1.264 Kč na splátky předchozích závazků k předchůdci žalobce a 4.000 Kč na osobních měsíčních výdajích žalovaného. 9. Ze smlouvy o zápůjčce (založené na č. l. 11-12 soudního spisu) soud zjistil, že předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], poskytl žalovanému dne 21. 9. 2017 hotovost ve výši 20.000 Kč. Ve smlouvě byly opět dojednány úroky a poplatky v celkové výši 17.333 Kč a znovu byla sepsána karta zákazníka. V kartě (na č. l. 14 soudního spisu) je opět uvedeno, že žalovaný má jeden zdroj příjmů, avšak kromě čistého příjmu ve výši 10.590 Kč je v kartě zapsán také další blíže neurčený příjem ve výši 7.000 Kč. Příjem měl být podle karty ověřen z výplatních pásek, které žalobce nedoložil. V části měsíční výdaje žadatele jsou uvedeny částky 2.500 Kč na splátky předchozích závazků k předchůdci žalobce a 6.000 Kč na osobních měsíčních výdajích žalovaného. 10. Žádné další důkazy týkající se ověření úvěruschopnosti žalovaného žalobce soudu nepředložil. 11. Z uvedeného plyne, že žalovaný tvrdil poskytovateli úvěrů existenci dalšího příjmu nad rámec mzdy z pracovního poměru, tento příjem však předchůdce žalobce nijak neověřoval. Žalovaný v té době přiznal pouze minimální mzdu stěží pokrývající běžné měsíční výdaje, které jsou ostatně v kartě zákazníka značně podhodnoceny. Reálné podklady pro vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného (tedy například deklarované výplatní pásky) žalobce soudu nepředložil. 12. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrových smluv řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrové smlouvy uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovaným jsou tak absolutně neplatné. 13. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 2 x 20.000 Kč, avšak úvěrové smlouvy byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo ke dni převzetí hotovosti k bezdůvodnému obohacení ve výši 2 x 20.000 Kč ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce v žalobě tvrdil, že žalovaný zaplatil na úvěry 10.990 a 17.302 Kč. Žalobce má tak nárok na vrácení rozdílu mezi částkou, kterou vyplatil žalovanému jeho právní předchůdce a částkou, jež byla na dluhy uhrazena, tedy na 9.010 Kč a 2.698 Kč. 14. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobce předložil soudu a soud provedl k důkazu podací lístek k zásilce s datem podání 25. 1. 2021 (č. l. 16 soudního spisu). Vztahoval se zřejmě k oznámení o postoupení pohledávky spojenému s výzvou k úhradě dluhu ze dne 6. 1. 2021 (na č. l. 15 soudního spisu). Soud zadal číslo zásilky z podacího lístku do systému track&trace České pošty, s.p., a zjistil (č. l. 54), že zásilka byla žalovanému neúspěšně doručována dne 28. 1. 2021. 15. Ve výzvě obsažené v oznámení byla stanovena lhůta k plnění v trvání deseti dnů. Žalovaný tak měl d