6 C 16/2022-45 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 11. 2021 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 3.266,93 Kč, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 3.266,93 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 718,21 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3.544,01 Kč a smluvní pokuty ve výši 2.500 Kč. Žaloba je opřena o tvrzení, že žalovaná s předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalované úvěr v částce 6.000 Kč za úrok 15 % ročně a žalovaná se zavázala vrátit celkem 10.906 Kč na jistině, úroku a poplatcích ve čtrnácti splátkách po 779 Kč. Žalovaná však zaplatila pouze 5.200 Kč a dosud dluží žalobci, kterému byla pohledávka postoupena, částky uplatněné žalobou. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila. 3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalované má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, 4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 9. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se žalobce ani žalovaná nedostavili. Soud tak nemohl poučit žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat, že řádně prověřil úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru. Nepřítomnost žalobce na jednání jde z procesního hlediska k jeho tíži (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2528/2010). 10. Soud zjistil, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 10. 1. 2018 předal předchůdce žalobce žalované 6.000 Kč. Současně se smlouvu byla sepsána i žádost o úvěr zachycující osobní a majetkové poměry žalované. V žádosti je uvedeno, že žalovaná pobírá invalidní důchod ve výši 11.870 Kč, bydlí sama v nájemním bytě s náklady 4.500 Kč, má další závazky z půjček, na něž splácí 1.299 Kč měsíčně a na dopravu, jídlo a další osobní náklady vydá měsíčně 3.410 Kč. 11. Zástupce věřitele ověřil příjem žalované toliko složenkami. Neprověřoval ale výdaje žalované, zejména výši nájmu, nákladů na živobytí ani podrobnosti žalovanou přiznaných závazků z půjček. 12. Pohledávka z úvěrové smlouvy byla postoupena žalobci. 13. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce s ohledem na velmi nízký příjem žalované nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovanou je tak absolutně neplatná. 14. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 6.000 Kč, avšak úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo ke dni převzetí hotovosti k bezdůvodnému obohacení ve výši 6.000 Kč ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaná obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce má tak nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi poskytnutými prostředky a částkou 5.200 Kč, kterou žalovaná podle tvrzení žalobce vrátila. 15. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Prvním okamžikem, kdy se žalovaná mohla prokazatelně seznámit s existencí dluhu vůči žalobci, je den 12. 8. 2021, kdy jí bylo poskytovatelem poštovních služeb doručováno oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení. Pohledávka tedy měla být uhrazena do 23. 8. 2021, a protože žalovaná nic nezaplatila, dostala se od 24. 8. 2021 s plněním dluhu do prodlení. Soud proto žalobci přiznal zákonný úrok běžící ode dne prodlení do zaplacení. 16. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, soud žalobu zamítl. 17. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalované, té ale žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.