6 C 28/2022-38 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 16. 12. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení celkem 54.437,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z uvedené částky od 13. 6. 2021 do zaplacení. Žalobu opřel o tvrzení, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], uzavřel s žalovaným dne 12. 2. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetu; jmenovaná společnost provozuje portál [webová adresa], kde je možné po zaregistrování a odsouhlasení smluvních podmínek žádat úvěr. Žalovanému byl úvěr poskytnut a dosud dluží částku požadovanou žalobcem. Pohledávku ze smlouvy postoupil původní věřitel žalobci. 2. Žalovaný potvrdil, že o úvěr žádal a vysvětlil, že při neopatrné manipulaci s telefonem přišel o všechny údaje vztahující se k půjčce. 3. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 4. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Jak uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 8. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se žalobce nedostavil. Soud tak nemohl poučit žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti prokázat své tvrzení (obsažené v obecné rovině v žalobě) o tom, že jeho předchůdce řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Nepřítomnost žalobce na jednání jde z procesního hlediska k jeho tíži (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2528/2010). 9. Žalobce předložil smlouvu o revolvingovém úvěru datovanou dnem 12. 2. 2021 (č. l. 13 a násl. soudního spisu), ve které byl dohodnut spotřebitelský úvěr až do výše 80.000 Kč za úrok ve výši 11,99 % měsíčně, tedy 143,88 % ročně. Na smlouvě chybí podpis stran. Z výpisu z účtu na č. l. 17 soudního spisu vyplývá, že žalovaný čerpal z úvěrového rámce dne 12. 2. 2021 částku 40.000 Kč. 10. Žalobce nepředložil žádný důkaz, z něhož by bylo možné dovodit, že jeho předchůdce vůbec zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Z výpovědi žalovaného soud zjistil, že ten si bral úvěr s úmyslem splatit z něj dluhy z předchozích půjček. O úvěr žádal prostřednictvím webového formuláře, kde uvedl také údaje o svém zaměstnání, bydlení, počtu vyživovacích povinností, ale také o nesplacených závazcích. Předchůdci žalobce poskytl na doložení svých poměrů pouze dvě nebo tři výplatní pásky. Právě kvůli přiznaným závazkům měl žalovaný obavy, že úvěr nedostane. Stal se ale opak a úvěr mu byl bez dalších okolků ještě týž den schválen. 11. Z výše uvedeného vyplývá, že smlouva o zápůjčce uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovaným je absolutně neplatná, jednak pro absenci podpisu stran, jednak pro nesplnění povinnosti předchůdce žalobce řádným způsobem prověřit úvěruschopnost žalovaného; z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel (předchůdce žalobce) nijak neprověřoval výdaje ani závazky žalovaného, ačkoliv tyto ukazatele nepochybně mají podstatný vliv na posouzení úvěruschopnosti dlužníka. 12. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 40.000 Kč, avšak smlouva o úvěru byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo ke dni čerpání peněžních prostředků k bezdůvodnému obohacení ve výši 40.000 Kč ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce, kterému byla pohledávka postoupena (viz smlouvu na č. l. 21 soudního spisu) má právo na vrácení poskytnutých prostředků. 13. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobce předložil soudu a soud provedl k důkazu oznámení o postoupení pohledávky a výzvu k úhradě dluhu ze dne 29. 7. 2021 (č. l. 16 soudního spisu) a podací lístek (č. l. 4) potvrzující předání této výzvy k poštovní přepravě téhož dne. Ve výzvě byla stanovena lhůta k zaplacení dluhu do tří dnů. 14. Soudu je ze zkušenosti známo, že doporučené psaní je přepravováno jeden až dva dny. Prvním okamžikem, kdy se žalovaný mohl seznámit s existencí dluhu vůči žalobci, je tak den 31. 7. 2021. Protože ve výzvě byla stanovena splatnost dluhu do tří dnů a žalovaný dluh nezaplatil, dostal se od 4. 8. 2021 s plněním dluhu do prodlení. Soud proto žalobci přiznal zákonný úrok běžící ode dne 4. 8. 2021 do zaplacení. 15. Ve zbytku, tj. co do nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou smlouvou, soud žalobu zamítl. 16. Právo na náhradu nákladů řízení náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalobci, který byl v řízení úspěšným ze 73 %. Žalobci tak na náhradě nákladů řízení náleží poměrná část (46 %) z odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy k plnění a sepis návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), z toho dva po 3.300 Kč a jeden (sepis prosté předžalobní výzvy) po 1.650 Kč (§ 7 a 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), náhrady hotových výdajů za tři úkony po 300 Kč (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu), náhrady za 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a také náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 2.178 Kč. 17. Soud vzal v potaz aktuální příjmové poměry žalovaného a s odkazem na § 160 odst. 1 o. s. ř. mu rozložil splacení dluhu