6 C 30/2022-45 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 30. 11. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 14.112,90 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 863,46 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1.296,72 Kč, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 8.701,18 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně jdoucího z částky 8.701,18 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Žalobu opřel o tvrzení, že jde o nesplacenou část úvěru poskytnutého na základě smlouvy uzavřené dne 23. 4. 2019 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] Předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě této smlouvy úvěr v částce 14.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit kromě jistiny také úroky a poplatky. Podle tvrzení žalobce žalovaný zaplatil na uvedený úvěr 11.186 Kč a dosud dluží na jistině, úrocích, poplatcích a úrocích z prodlení částky uplatněné žalobou. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. Soud nárok posuzoval veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 8. Ze smlouvy o zápůjčce (založené na č. l. 7-8 soudního spisu) soud zjistil, že předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], poskytl žalovanému dne 23. 4. 2019 hotovost ve výši 14.000 Kč. Ve smlouvě byly dojednány úroky a poplatky v celkové výši 12.283 Kč. Téhož dne byla sepsána karta zákazníka, obsahující údaje o žalovaném a jeho majetkových poměrech. V kartě (na č. l. 9 soudního spisu) je uvedeno, že žalovaný má jeden zdroj příjmů, jeho čistý měsíční příjem jako osoby samostatně výdělečně činné činí 22.600 Kč a jeho výdaje činí 10.000 Kč. Bydlí v nájemním bytě. Majetkové poměry žalovaného měly být ověřeny toliko z dvou bankovních výpisů, které ale žalobce v řízení nedoložil. Není zřejmé, jak předchůdce žalobce ověřoval pravidelný měsíční příjem žalovaného, ani zda předchůdce žalobce ověřil výdaje žalovaného v podobě jednak úhrad za bydlení (například nájemní smlouvou), jednak výdajů na živobytí. Z pouhé životní zkušenosti je zřejmé, že výdaje žalovaného ve výši 10.000 Kč na nájemní bydlení i živobytí jsou značně podhodnocené. Žádné další důkazy týkající se ověření úvěruschopnosti žalovaného vyjma zmíněné karty klienta žalobce soudu nepředložil. 9. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovaným je tak absolutně neplatná. 10. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 14.000 Kč, avšak úvěrové smlouvy byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo ke dni převzetí hotovosti k bezdůvodnému obohacení ve výši 14.000 Kč ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce v žalobě tvrdil, že žalovaný zaplatil na úvěr 11.186 Kč. Žalobce má tak nárok na vrácení rozdílu mezi částkou, kterou vyplatil žalovanému jeho právní předchůdce a částkou, jež byla na dluhy uhrazena, tedy na 2.814 Kč. 11. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobce předložil soudu podací lístky vztahující se k oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvě (č. l. 11 a 12 soudního spisu). Na nich je ale uvedena adresa pro doručení [anonymizována dvě slova], ačkoliv ve smlouvě jsou uvedeny tři kontaktní adresy odlišné od uvedené. Z obsahu spisu není patrné, proč žalobce doručoval žalovanému právě na adresu do [anonymizováno]. 12. Soud proto uzavřel, že žalovaný se mohl o dluhu dozvědět až v okamžiku, kdy mu byla (byť náhradním způsobem) doručena žaloba, což se se stalo dne 28. 3. 2022. Žalovaný tak mohl dluh zaplatit dne 29. 3. 2022, a protože tak neučinil, dostal se od 30. 3. 2022 s plněním dluhu do prodlení; soud proto žalobci přiznal k jistině zákonný úrok z prodlení jdoucí od tohoto data. 13. Ve zbytku, tj. co do poplatků spojených s úvěrem, úroku a úroku z prodlení, tedy všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, soud žalobu zamítl. 14. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. (při zohlednění nemalého žalobou uplatněného příslušenství ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) náleželo žalovanému, tomu ale žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.