6 C 88/2022-132 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 8. 2020 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 48.690,40 Kč, kapitalizovaného úroku za dobu od 5. 12. 2018 do 18. 2. 2020 ve výši 2.768,67 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 19. 2. 2020 do 28. 7. 2020 ve výši 2.135,27 Kč a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 51.384,52 Kč od 29. 7. 2020 do zaplacení. V žalobě uvedl, že s žalovaným uzavřel dne 5. 12. 2018 smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 40.000 Kč s dohodnutými splátkami a úrokem. Dohodou ze dne 5. 8. 2019 byl úvěrový rámec navýšen na 50.000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal, ale řádně nesplácel, proto žalobce zesplatnil zůstatek úvěru ke dni 18. 2. 2020. Žalovaný žalobci dluží tolik, kolik žalobce uplatnil žalobou. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. Žalobce vzal žalobu částečně zpět co do 1.600 Kč, které žalovaný zaplatil po podání žaloby a žalobce je započetl na část kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení. Soud v rozsahu zpětvzetí řízení podle § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil. 4. Úvěr poskytnutý žalobcem žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, 5. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 10. Soud zjistil, žalobce s žalovaným uzavřeli dne 5. 12. 2018 smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru (viz smlouvu na č. l. 82-85 soudního spisu) s úvěrovým rámcem 40.000 Kč, dohodnutým úrokem ve výši 13,4 % ročně a sjednanými poplatky. Na základě žádosti o zvýšení úvěrového rámce ze dne 5. 8. 2019 žalobce s žalovaným uzavřeli téhož dne dohodu o zvýšení úvěrového rámce na 50.000 Kč. Z výpisů z úvěrového účtu na č. l. 56-71 soudního spisu soud zjistil, že žalovaný od uzavření smlouvy čerpal celkem 83.000 Kč a na dluh zaplatil celkem 43.055,45 Kč (včetně dvou žalobcem avizovaných splátek po 800 Kč). 11. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce předložil listinu nadepsanou jako Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti (na č. l. 110 soudního spisu), z níž vyplynulo, že žalobce vycházel z příjmu žalovaného ve výši 30.286 Kč, který ověřil z výpisů z běžného účtu žalovaného. Tento příjem porovnal s údaji o životním minimu a normativních nákladech na bydlení, neboť žalovaný v žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč. Žalobce přihlédl i ke zjištěným předchozím nesplaceným závazkům žalovaného, ze kterých vycházela měsíční splátková povinnost ve výši 79,89 Kč. 12. Žalobce měl v době uzavření úvěrové smlouvy a dodatků k ní k dispozici pohyby na běžném účtu žalovaného a výpisy za období červen 2018 až listopad 2018 předložil soudu. Z nich (viz č. l. 112-121 soudního spisu) soud zjistil, že tři měsíce před uzavřením úvěrové smlouvy žalovaný končil účetní měsíc se záporným zůstatkem; v září začínal žalovaný zůstatkem na účtu ve výši 59.284,54 Kč a končil se záporným zůstatkem ve výši - 389,60 Kč, v říjnu se se zůstatkem propadl na - 4.595,95 Kč a v listopadu na částku - 4.601,77 Kč. Z uvedeného vyplývá, že úvaha žalobce o hodnocení úvěruschopnosti žalovaného porovnáním jeho mzdy s životním minimem a normativní náklady na bydlení (což jsou pohříchu údaje sloužící ke stanovení sociálních dávek, nikoliv odpovídající reálným nákladům na živobytí) nemůže obstát za situace, kdy z platební historie žalovaného bylo žalobci známo, že žalovaný bez ohledu na své příjmy není schopen hospodařit s kladným zůstatkem na konci měsíce, přičemž žalobce věděl, že žalovaný splácí ještě další úvěrové závazky. Navíc, žalobce bez dalšího obratem schválil žádost žalovaného o navýšení úvěrového rámce ze 40.000 Kč na 50.000 Kč za situace, kdy žalovaný dlužil na úvěru k poslednímu dni předcházejícího měsíce 37.701,70 Kč (viz výpis z úvěrového účtu na č. l. 63 soudního spisu). 13. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že žalobce rozhodně nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným včetně obou dodatků je tak absolutně neplatná. 14. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši rozdílu mezi čerpanými a splacenými prostředky, což činí částku 39.944,55 Kč (viz poslední větu bodu 10 tohoto odůvodnění), o které se žalovaný ve smyslu § 2991 o. z. obohatil, neboť obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na zaplacení uvedeného rozdílu. 15. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z důkazů předložených soudu vyplynulo, že prvním okamžikem, kdy se žalovaný mohl dozvědět o celkovém dluhu vůči žalobci, byl den doručení výzvy k úhradě dluhu (na č. l. 75 soudního spisu). Z podacího archu na č. l. 74 soud zjistil, že zásilka obsahující výzvu byla podána k poštovní přepravě dne 29. 7. 2020. Ze zkušenosti je soudu známo, že doporučené zásilky bývají doručeny dva dny po podání, což odpovídá datu 31. 7. 2020. Ve výzvě byla stanovena lhůta patnáct dnů k