7 C 169/2022-83 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

Žalobce se domáhal po žalovaném svou žalobou, uplatněnou u soudu dne 29. 10. 2021, zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že jeho právní předchůdce, společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřel se žalovaným 13. 8. 2017 smlouvu o zápůjčce č. 651846637, na jejímž základě žalovanému poskytl 38 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 24 měsíčních splátkách po 3 098 Kč Poslední splátka byla stanovena na 13. 8. 2019. Žalovaný se zároveň zavázal v uvedených splátkách zaplatit i poplatek ve výši 36 345 Kč, který tvořil součet kapitalizovaných úroků za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 12 524 Kč se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 29 % p. a., odměna za zpracování a doručení ve výši 9 696 Kč a částka za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 14 125 Kč. Žalovaný však splátky na zápůjčku řádně a včas nehradil a poslední příslušná splátka byla z jeho strany uhrazena 11. 9. 2017. K 5. 3. 2018 činila dlužná jistina 34 901 Kč a dlužný poplatek 31 062,52 Kč. Následně byla celá tato pohledávka za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 postoupena na žalobce (viz čl. 18), což bylo žalovanému oznámeno dopisem z téhož dne. Ke dni postoupení pohledávky činila výše pohledávky za žalovaným 87 363,52 Kč bez příslušenství, a žalobce tak po žalovaném požaduje zaplacení 57 963,52 Kč Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 34 901 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 23 062,52 Kč, z kapitalizovaných úroků ve výši 17 515,47 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 10 106,53 Kč, 29% úroků z dlužné jistiny ve výši 34 901 Kč jdoucích od 28. 4. 2021 do zaplacení a 8,05 % zákonných úroků z prodlení z dlužné jistiny ve výši 34 901 Kč jdoucích od 28. 4. 2021 do zaplacení. Dále žalobce tvrdil, že jeho právní předchůdce posoudil úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, který byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, což bylo ověřeno oproti dokladům, jako je pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední tři měsíce a nájemní smlouva. Informace byly zaznamenány na zákaznické kartě žalovaného. Žalovaný tvrzení žalobce nesporoval, ale uvedl, že v době, kdy žádal o poskytnutí předmětné půjčky, měl i další závazky, byl bez práce, ale pracovník, který s ním smlouvu o půjčce uzavíral, řekl, že do žádosti napíší takové informace, aby žalovanému byla půjčka poskytnuta a právní předchůdce žalobce po něm nepožadoval výpisy z účtu. Ze zákaznické karty žalovaného k předmětné zápůjčce bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že žije v nájemním bytě, má základní vzdělání, je svobodný, pracuje jako podlahář, jeho čistý měsíční příjem činí 14 041 Kč a ostatní příjmy 5 000 Kč měsíčně. Odhadované měsíční výdaje pak činí 3 000 Kč měsíčně. Ke svým tvrzením žalovaný předložil pracovní smlouvu a výplatní pásky za poslední tři měsíce před poskytnutím zápůjčky Ze smlouvy o zápůjčce – zelená v hotovosti uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne 13. 7. 2017 bylo zjištěno, že žalovanému byla právním předchůdcem žalobce poskytnuta částka 38 000 Kč, které měl žalovaný spolu s poplatkem ve výši 36 345 Kč vrátit právnímu předchůdci žalobce ve 24 měsíčních splátkách po 3 098 Kč. Soud projednávanou věc posoudil podle § 2395 o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 věta druhá). Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z tohoto ustanovení vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020, sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnost dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Soud má za to, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným nebyla platně uzavřena smlouva o úvěru (zápůjčce), která je předmětem řízení, když právní předchůdce žalobce soudu nepředložil listiny, na jejichž základě posuzoval úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný uvedl, že jeho příjem činí 14 041 Kč měsíčně a další příjmy v domácnosti jsou ve výši 15 000 Kč měsíčně. Žalobce již, ale nehovoří, o jaké další příjmy v domácnosti žalovaného se jedná a dále je jisté, že výdaje žalovaného nemohly činit 3 000 Kč měsíčně, zvláště když žalovaný bydlel v nájmu. Tuto skutečnost si právní předchůdce žalobce neověřil z výpisů z účtu žalovaného, jak žalobce tvrdí v žalobě, neboť tyto doklady v zákaznické kartě žalovaného uvedené nejsou. Právní předchůdce žalobce při zjišťování úvěruschopnosti žalovaného vycházel toliko z informací, které mu poskytl sám žalovaný. Pokud by si právní předchůdce žalobce nechal předložit úplné výpisy z účtu žalovaného, mohl se přesvědčit o tom, jaké má žalovaný skutečné výdaje a zda má skutečně volné prostředky ke splácení předmětného úvěru. Právní předchůdce žalobce povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele - žalovaného splácet spotřebitelský úvěr nesplnil a úvěr mu poskytl v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Protože právní předchůdce žalobce žalovanému prokazatelně poskytl na tuto neplatnou smlouvu 38 000 Kč, na kterou žalovaný dle tvrzení žalobce zaplatil 8 381,48 Kč (když k 5. 3. 2018 činila dlužná jistina 34.901 Kč a dlužný poplatek 31 062,52 Kč), obohatil se žalovaný na úkor žalobce, na kterého byla pohledávka za žalovaným postoupena, ve smyslu § 2993 o. z., když právní předchůdce žalobce plnil, aniž tu byl platný závazek. Žalobce má tedy právo na vrácení toho, co jeho právní předchůdce plnil. Žalovaný na poskytnuté plnění zaplatil 8 381,48 Kč a k vrácení mu tak zbývá 29 618,52 Kč, které mu soud uložil žalobci zaplatit spolu s požadovanými zákonnými úroky z prodlení, na které má žalobce coby věřitel dle § 1970 o. z. nárok. Výši těchto úroků z prodlení stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Protože žalobce má tedy právo pouze na to co plnil na neplatnou smlouvu, byla žaloba ohledně dalších ve smlouvě sjednaného plnění, zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř., a protože žalobce měl úspěch v řízení jen v nepatrné části, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.