9 C 255/2021-63 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 10. 2021 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 14 644,70 Kč s příslušenstvím. Žalobu opřel o tvrzení, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], uzavřel s žalovanou dne 22. 8. 2019 smlouvu o úvěru č. B0001845619338390-A. Žalované byl takto dne 23. 8. 2019 poskytnut úvěr ve výši 7 000 Kč. Žalovaná dosud dluží na jistině 7 000 Kč a na smluvním poplatku částku 7 644,70 Kč a zákonný úrok specifikovaný v žalobním žádání. Pohledávku ze smlouvy postoupil původní věřitel na žalobce smlouvou ze dne 25. 3. 2021, což žalované bylo oznámeno dopisem ze dne 3. 4. 2021. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Soud nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci projednávané pod sp. zn. [spisová značka] Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. [číslo jednací], uvedl, že ve sporech ze smluv o spotřebitelském úvěru musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jenž na tuto věc dopadá, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Jak uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 7. Soud ve věci opakovaně vyzval žalobce k doplnění žaloby o tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké získal informace o schopnosti žalované splácet úvěr a jak zhodnotil úvěruschopnost žalované, tzn. z jakých příjmů a výdajů žalované bylo vycházeno, dále jak prověřil, zda má žalovaná jiné úvěry, jaká byla stanovena výše poplatku za daný úvěr, atd. Žalobce ve svém podání ze dne 2. 2. 2022 zopakoval předchozí tvrzení a doplnil, že právní předchůdce žalobce vycházel především z údajů od samotné žalované. Byla provedena lustrace ve veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Závěrem žalobce opravil žalobní návrh v části data uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi původním věřitelem a žalobcem. V dalším vyjádření ze dne 14. 3. 2022 žalobce uvedl, že úvěruschopnost žalované ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále zopakoval, že byla žalovaná lustrována z veřejně dostupných databází. Na základě uvedených skutečností nedošlo dle názoru žalobce k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalované a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. 8. Žalobce předložil smlouvu o spotřebitelském úvěru (č. l. 5 a násl. soudního spisu), ve které byl dohodnut úvěrový rámec ve výši 7 000 Kč a poplatek před slevou za poskytnutí úvěru ve výši 7 644,70 Kč. Žalobce nepředložil žádný důkaz (výplatní pásky, nájemní smlouvu, pracovní smlouvu, atd.) z něhož by bylo možné dovodit, že jeho právní předchůdce vůbec zkoumal úvěruschopnost žalované. Ani tvrzení o provedených lustrací žalované ve veřejných databázích nebylo žalobcem doloženo, a tedy řádně prokázáno. Z potvrzení o provedené platbě na č. l. 4 soudního spisu pouze vyplývá, že žalovaná čerpala, resp. byla jí převedena částka 7 000 Kč, tedy jistina úvěru. 9. Soud nemohl než uzavřít, že smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou je absolutně neplatná pro nesplnění povinnosti právního předchůdce žalobce řádným způsobem prověřit úvěruschopnost žalované. 10. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, které žalovaná dosud nevrátila, a úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši 7 000 Kč ve smyslu § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť žalovaná obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce, kterému byla pohledávka postoupena původním věřitelem (viz smlouvu na č. l. 40 a násl. soudního spisu) má tedy právo na vrácení poskytnutých prostředků ve výši 7 000 Kč představující poskytnutou jistinu úvěru. 11. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu (§ 1958 odst. 2 o. z). Žalobce předložil soudu a soud provedl k důkazu předžalobní výzvu ze dne 3. 4. 2021 (čl. 22pv), kterou žalobce zaslal žalované. Obsahem dopisu je výzva k úhradě dlužné částky ve výši 32 357,60 Kč do tří dnů na uvedený účet. Z podacího lístku (čl. 14) soud zjistil, že předžalobní výzva byla odeslána žalované dne 3. 4. 2021 (stejně jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 4. 2021 na čl. 52). Lhůta k možnému plnění tedy skončila dne 6. 4. 2021. Od 7. 4. 2021 je žalovaná s plněním v prodlení. Jiné informace, tedy o zesplatnění či předchozí výzvy k úhradě prostřednictvím právních předchůdců žalobce nebyly soudu doloženy. 12. Protože žalovaná částku odpovídající bezdůvodnému obohacení nevrátila, dostala se od 7. 4. 2021 s plněním dluhu do prodlení, a proto bylo v této části žalobě vyhověno (výrok I). 13. Ve zbytku, tj. co do části zákonných úroků z prodlení a co do smluvního poplatku v celém rozsahu, tedy nároku, jež žalobce spojoval s neplatnou smlouvou, soud žalobu zamítl (výrok II). 14. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byl žalobce úspěšný pouze co do částky 7 000 Kč, neúspěšný co do částky 7 644,70 Kč. Úspěch a neúspěch obou účastníků je téměř shodný, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III).