9 C 257/2021-44 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 9. 2021 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 4 500 Kč a roční úrok z prodlení ve výši 10 % jdoucí z částky 4 500 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení a ročního úroku ve výši 36 % jdoucího z částky 4 500 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení. Žalobu opřel o tvrzení, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], uzavřela s žalovaným dne 31. 7. 2019 smlouvu o úvěru č. 309728. Žalovanému byl takto poskytnut úvěr ve výši 4 500 Kč. Žalovaný dosud dluží na jistině 4 500 Kč, dále smluvní úrok a zákonný úrok specifikovaný v žalobním žádání. Pohledávku ze smlouvy postoupil původní věřitel na přechodného věřitele [právnická osoba], který následně pohledávku postoupil smlouvou ze dne 5. 3. 2020 žalobci. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Soud nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci projednávané pod sp. zn. [spisová značka] Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. [číslo jednací], uvedl, že ve sporech ze smluv o spotřebitelském úvěru musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jenž na tuto věc dopadá, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Jak uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 7. Soud ve věci vyzval žalobce k doplnění žaloby o tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké získal informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr a jak zhodnotil úvěruschopnost žalovaného. Žalobce ve svém podání ze dne 21. 1. 2022 zopakoval předchozí tvrzení a doplnil, že právní předchůdce žalobce vycházel především z údajů od samotného žalovaného. Závěrem žalobce uvedl, že pokud se soud neztotožnil s právním názorem žalobce, pak navrhuje, aby bylo rozhodnuto v souladu s § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení. 8. Žalobce předložil smlouvu o spotřebitelském úvěru (č. l. 6 a násl. soudního spisu), ve které byl dohodnut úvěrový rámec ve výši 4 500 Kč za roční úrok ve výši 36 %. Žalobce nepředložil žádný důkaz, z něhož by bylo možné dovodit, že jeho právní předchůdce vůbec zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Z potvrzení o provedené platbě na č. l. 5 soudního spisu pouze vyplývá, že žalovaný čerpal, resp. byla mu převedena částka 4 500 Kč, tedy jistina úvěru. 9. Soud nemohl než uzavřít, že smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným je absolutně neplatná pro nesplnění povinnosti předchůdce žalobce řádným způsobem prověřit úvěruschopnost žalovaného. 10. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 500 Kč, které žalovaný dosud nevrátil, a úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši 4 500 Kč ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce, kterému byla pohledávka postoupena skrze přechodného věřitele (viz smlouvu na č. l. 15 a násl. soudního spisu) má tedy právo na vrácení poskytnutých prostředků v částce 4 500 Kč. 11. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobce předložil soudu a soud provedl k důkazu předžalobní výzvu ze dne 2. 9. 2021 (čl. 11), kterou žalobce zaslal žalovanému. Obsahem dopisu je výzva k úhradě dlužné částky ve výši 4 500 Kč do 7 dnů ode dne odeslání této výzvy. Z podacího lístku (čl. 14) soud zjistil, že předžalobní výzva byla odeslána žalovanému dne 3. 9. 2021 Lhůta k možnému plnění tedy skončila dne 10. 9. 2021. Od 11. 9. 2021 je žalovaný s plněním v prodlení. Jiné informace, tedy o zesplatnění či předchozí výzvy k úhradě prostřednictvím právních předchůdců žalobce nebyly soudu doloženy. 12. Protože žalovaný částku odpovídající bezdůvodnému obohacení nevrátil, dostal se od 11. 9. 2021 s plněním dluhu do prodlení. 13. Ve zbytku, tj. co do části zákonných úroků z prodlení a co do smluvních úroků v celém rozsahu, tedy nároku, jež žalobce spojoval s neplatnou smlouvou, soud žalobu zamítl. 14. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Podle § 142 odst. 3 o.s.ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu 15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a 3 o.s.ř, tak, že přiznal žalobci, jež byl v řízení převážně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši, tedy v částce 1 489 Kč, neboť neúspěšný byl v poměrně nepatrné části a rozhodnutí záviselo na právním posouzení věci soudem. 16. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6 400 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud v dané věci aplikoval ustanovení § 14b advokátního tarifu, protože předmětem žaloby je peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru a obdobné návrhy (po skutkové i právní stránce) podává žalobce u soudu opakovaně.