3 C 195/2023-51 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 25. 8. 2023 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení úvěru. Tvrdil, že dne 23. 7. 2021 uzavřel věřitel [právnická osoba] se žalovanou úvěrovou smlouvu č. 238185881 a poskytl mu 10000 Kč v hotovosti. Žalovaná se zavázala vrátit žalobci poskytnutou částku s 88% úroky a poplatky. Pro případ prodlení se zavázala k zaplacení smluvní pokuty. Dluží jistinu 9369,87 Kč, úroky jednak kapitalizované částkou 9448,57 Kč, jednak vyjádřené procentní sazbou, úroky z prodlení a smluvní pokutu 3719,84 Kč. Žalovaná splatila pouze 16000 Kč. Žalobce požadoval též náhradu nákladů vynaložených na předžalobní vymáhání pohledávky 265 Kč. Dále tvrdil, že je právním nástupcem původního věřitele, když ten mu postoupil svoji pohledávku. Postoupení bylo oznámeno žalovanému. 2. Žalovaná se ničím nebránila. 3. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. (ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) 4. Soud ověřil z úvěrové smlouvy dohodu stran výše popsanou (výši a splatnost úvěru, výši úroků, oprávnění banky účtovat klientovi bankovní poplatky a oprávnění k sesplatnění nespláceného úvěru). Poskytnutí úvěru plyne ze smlouvy – žalovaná jejím podpisem potvrdila, že převzala od žalobce 10000 Kč v hotovosti. Smlouvu však má soud za neplatnou pro nesplnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy. Žalobce sice tvrdil, že původní věřitel tak učinil, když vycházel z informací od žalované, o jejích osobních a majetkových poměrech avšak soud má o tom důvodné pochybnosti. Ze zákaznické karty, kterou předložil žalobce, plyne, že při žádosti o úvěr o sobě žalovaná uvedla, že je svobodná, na mateřské dovolené s jedním dítětem, měsíčním příjmem 10000 Kč + 500 Kč, dalšími příjmy domácnosti 280000 Kč a měsíčními vydáními 3500 Kč, bez dluhů a splátek. Bydlela v nájmu. Předložila k žádosti složenky (patrně jako doklad o nákladech na bydlení) a rozhodnutí o přiznání sociální dávky. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalobce neoznačil. Přitom soudu je známo z úřední činnosti, že v době žádosti o úvěr byla žalovaná zadlužena až po uši. Soud eviduje 6 exekucí zahájených na žalovanou ještě před žádostí o úvěr - na vymožení zdravotního pojištění, plateb za telefony, za elektřinu apod. (řízení 6 EXE 516/2019, 6 EXE 100/2021, 6 EXE 173/2021, 3 EXE 378/2021, 3 EXE 478/2021 a 6 EXE 474/2021). Pokud skutečně původní věřitel vycházel pouze z předložených údajů, potom nelze než kategoricky uzavřít, že neposoudil úvěruschopnost dlužníka s odbornou péčí, protože nebylo možno rozumně usoudit, že zadlužená svobodná matka na mateřské, která žije ze sociálních dávek, bude schopna pravidelně splácet. Měsíční vydání jsou uvedena zcela nepravděpodobně. Věřitel buď věděl o nepravdivosti záznamu o neexistenci dluhů, anebo o nich měl vědět, pokud by se přiměřeně staral a nahlédl např. do evidence exekucí. Otázkou zůstává, jaký měl být další příjem domácnosti na úrovni 28000 Kč. Z přehledu splácení, který žalobce soudu předložil, se soudu jeví pravděpodobnějším, že onen příjem buď vůbec neexistoval či nebyl pravidelný – žalovaná v podstatě nesplácela a rychle se ocitla v prodlení se splácením. Proto soud na smlouvu hledí jako na smlouvu neplatnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například, v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Vedle toho soud nemá za prokázané ani poskytnutí úvěru. 5. Posuzovaný případ je tak sporem na základě nároku na vydání bezdůvodného obohacení (plnění poskytnuté na základě neplatné úvěrové smlouvy). Povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení plyne z ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Žalobce prokázal předání 10000 Kč, splaceno bylo 1600 Kč, zbývá tedy vydat 8400 Kč. Ve zbytku soud zamítl žalobu, včetně nároků na úroky a smluvní pokutu (ty by měly právní základ v neplatné smlouvě). Dále soud nepřiznal žalobci úroky z prodlení, když vychází z ustálené judikatury českých soudu, jež takový postup nepřipouští - vyjádřeno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262: Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr