6 C 109/2023-51 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 2. 5. 2023 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 14.911,34 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 444,95 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 706,62 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % jdoucího z částky 5.240,78 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 5.064,89 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení s tvrzením, že se jedná o nesplacenou část úvěru poskytnutého na základě smlouvy uzavřené dne 7. 11. 2020 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] Předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě této smlouvy peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit kromě jistiny také úrok ve výši 1.444 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7.350 Kč, úhradu za administrativní činnost ve výši 1.394 Kč a úhradu ve výši 2.700 Kč za hotovostní inkaso splátek, to vše ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1.992 Kč. Celý úvěr měl být splacen do 7. 1. 202. Žalovaný naposledy zaplatil 500 Kč dne 30. 9. 2021. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. Soud nárok posuzoval veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 8. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se žalobce ani žalovaný nedostavili. Soud tak nemohl poučit žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat, že řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, byť jej o této povinnosti informoval v předvolánce k jednání. Nepřítomnost žalobce na jednání jde z procesního hlediska k jeho tíži (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2528/2010). 9. Ze smlouvy o úvěru (založené na č. l. 13 soudního spisu) soud zjistil, že žalobce poskytl žalovanému dne 7. 11. 2020 hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 15.000 Kč. Ve smlouvě byly dojednány úroky a poplatky v celkové výši 12.888 Kč. Úvěr měl být splacen ve 14 měsíčních splátkách. 10. Z přehledu plateb na č. l. 18 soudního spisu soud zjistil, že žalovaný na úvěr zaplatil celkem 19.000 Kč (poslední platbu ve výši 500 Kč dne 30. 9. 2021). 11. Žalobce v písemném doplnění (na č. l. 21 soudního spisu) uvedl, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného jeho předchůdce vycházel z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 6. 11. 2020, přičemž tyto údaje ověřil listinami v této žádosti označenými. Předchůdce žalobce tedy vyšel z toho, že žalovaný je zaměstnán na dobu neurčitou s příjmem 27.105 Kč měsíčně a jeho výdaje čin 8.000 Kč, vyživovací povinnost žalovaný nemá. Tyto skutečnosti měl předchůdce žalobce ověřit pracovní smlouvou a výplatními páskami. 12. V žádosti o úvěr datované dnem 6. 11. 2020 je skutečně uvedeno, že žalovaný je zaměstnán od 2. 1. 2019. Zaměstnání mělo být ověřeno, stejně jako datum uzavření pracovního poměru. V žádosti je dále uvedeno, že žalovaný má příjem ve výši 27.105 Kč a tento příjem doložil výplatními páskami a pracovní smlouvou. Žalobce ale tyto dokumenty (pracovní smlouvu a výplatní pásky) soudu nepředložil. V části„ měsíční výdaje“ je pak v žádosti uvedena částka 4.000 Kč za bydlení (přičemž podle žádosti mělo jít o bydlení v nájmu) a 3.000 Kč za dopravu, jídlo a osobní náklady. Dále je v žádosti zmíněna částka 1.000 Kč na splátkách stávajících půjček. Ze žádosti (ani z vyjádření žalobce) ale nijak nevyplývá, že by předchůdce žalobce jakýmkoliv způsobem ověřoval žalovaným uvedené výdaje a stav jeho závazů (alespoň v rozsahu, který žalovaný uvedl v žádosti). Tvrzené výdaje žalovaného ve výši 4.000 Kč na nájemném a 3.000 Kč na ostatní živobytí (stravu, ošacení atd.) navíc neodpovídají obecné životní zkušenosti; ani to předchůdce žalobce při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného nebral v potaz. 13. Je zřejmé, že předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy nijak nezjišťoval konkrétní majetkovou situaci žalovaného na straně výdajů včetně existujících závazků. Proto nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je tak absolutně neplatná. 14. Z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč a ten mu v posléze na dluh zaplatil celkem 19.000 Kč. Protože žalovaný zaplatil předchůdci žalobce více, než se mu dostalo, nelze věc posoudit ani jako bezdůvodné obohacení na straně žalované podle § 2991 a násl. o. z. Soudu proto nezbylo, než žalobu v celém rozsahu zamítnout. 15. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleželo procesně úspěšnému žalovanému, tomu však v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly. Soud proto o právu na náhradu nákladů řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.