6 C 88/2023-27 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 5. 2023 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 27.960 Kč se zákonným úrokem jdoucím z uvedené částky od 2. 12. 2022 do zaplacení. Žaloba je opřena o tvrzení, že žalovaný s žalobcem uzavřel dne 8. 10. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému 20.000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 16.360 Kč. Úvěr s příslušenstvím měl být splacen ve splátkách do 1. 12. 2022, žalovaný na něj ale zaplatil jen 8.400 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, 4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 9. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se žalobce ani žalovaný nedostavili. Soud tak nemohl poučit žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat, že řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, byť jej o této povinnosti informoval v předvolánce k jednání. Nepřítomnost žalobce na jednání jde z procesního hlediska k jeho tíži (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2528/2010). 10. Ze smlouvy o úvěru (založené na č. l. 6 soudního spisu) soud zjistil, že žalobce poskytl žalovanému dne 8. 10. 2021 hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 20.000 Kč. Ve smlouvě byly dojednány úroky a poplatky v celkové výši 16.360 Kč. Úvěr měl být splacen v 60 týdenních splátkách počínaje 15. 10. 2021. 11. Z informace o smlouvě na č. l. 9 soudního spisu soud zjistil, že žalovaný na úvěr zaplatil celkem 8.400 Kč. 12. Žalobce v písemném doplnění (na č. l. 21 soudního spisu) uvedl, že úvěruschopnost žalovaného prověřoval lustracemi ve veřejně přístupných rejstřících. Vycházel také z údajů poskytnutých žalovaným v evidenční kartě klienta, přičemž tyto údaje ověřil listinami v kartě označenými. Zároveň žalovaný jako jedinou listinu o majetkových poměrech žalovaného předložil potvrzení o příjmu (č. l. 23 soudního spisu), z něhož je patrný průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce ve výši 45.178 Kč, ale také srážky na základě výkonu rozhodnutí ve výši 3.047,49 Kč. V evidenční kartě klienta (na č. l. 8 soudního spisu) přitom není uveden žádný dokument, podle kterého by žalobce ověřil zaměstnání žalovaného (pro ten účel karta obsahuje políčka k zaškrtnutí u údajů„ pracovní smlouva, potvrzení o příjmu, výplatní páska, výpis z bankovního účtu, daňové přiznání“). V evidenční kartě klienta je uvedena mzda ve výši 42.131 Kč a ve sloupci o výdajích pouze výdaje na bydlení ve výši 9.461, z nichž žalobce dovodil disponibilní zůstatek (jako rozdíl mezi příjmy a výdaji žalovaného) ve výši 23.780 Kč. V evidenční kartě je dále uvedeno, že žalovaný bydlí v nájemním bytě a s ním dvě nezaopatřené děti. 13. Je zřejmé, že žalobce před uzavřením smlouvy nijak nezjišťoval konkrétní majetkovou situaci žalovaného na straně výdajů včetně existujících závazků. Je naprosto zřejmé, že pokud jde o výdaje domácnosti samoživitele se dvěma dětmi, nelze vycházet jen z tvrzeného výdaje ve výši 9.461 Kč na bydlení. Kolik žalovaný vydá na další živobytí (zejména stravu a ošacení pro sebe i děti), žalobce nezjišťoval. Bez povšimnutí nechal i údaj o exekučních srážkách ze mzdy žalovaného patrný z potvrzení o příjmu. 14. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je tak absolutně neplatná. 15. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč, avšak úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo ke dni čerpání úvěru k bezdůvodnému obohacení ve výši 20.000 Kč ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce má tak nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi poskytnutými peněžními prostředky a tím, co žalovaný žalobci zaplatil (20.000 – 8.400 Kč = 11.600 Kč). 16. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Prvním okamžikem, kdy se žalovaný mohl prokazatelně seznámit s existencí dluhu vůči žalobci, je pak den, kdy mu byla doručována předžalobní upomínka, tj. 2. 1. 2023 (viz upomínku na č. l. 5, podací arch na č. l. 4 a výpis sledování zásilek na č. l. 25 soudního spisu). Nejpozději další den mohl žalovaný na dluh plnit, a protože tak neučinil, dostal se od 4. 1. 2023 s plněním dluhu do prodlení. Soud proto žalobci přiznal zákonný úrok běžící ode dne prodlení do zaplacení. 17. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, soud žalobu zamítl. 18. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalovanému, tomu ale žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.