6 C 92/2023-42 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 4. 2023 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 48.397,97 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z uvedené částky od 27. 1. 2023 do zaplacení. Žalobu opřel o tvrzení, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), uzavřel s žalovanou dne 27. 11. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetu; na internetových stránkách jmenované společnosti je možné po zaregistrování a odsouhlasení smluvních podmínek žádat úvěr. Žalované byl úvěr poskytnut a dosud dluží částku požadovanou žalobcem. Pohledávku ze smlouvy postoupil původní věřitel žalobci. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Jak uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 8. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se žalobce nedostavil. Soud tak nemohl poučit žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti prokázat tvrzení (obsažené v obecné rovině v žalobě) o tom, že jeho předchůdce řádně prověřil úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru, a také o tom, že smlouva vůbec byla uzavřena, nebo že žalovaná skutečně inkasovala prostředky poskytnuté předchůdcem žalobce. Nepřítomnost žalobce na jednání jde z procesního hlediska k jeho tíži (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2528/2010). 9. Žalobce předložil smlouvu o revolvingovém úvěru datovanou dnem 27. 11. 2019 (č. l. 9 a násl. soudního spisu), ve které byl dohodnut spotřebitelský úvěr až do výše úvěrového limitu 80.000 Kč za úrok ve výši 10,4 % měsíčně, tedy 124,8 % ročně. 10. Na uvedené smlouvě chybí podpisy stran. 11. Z platebních informací na č. l. 15-17 soudního spisu vyplývá, že na úvěr bylo čerpáno celkem 78.900 Kč a zaplaceno ve splátkách celkem 133.759,75 Kč. Soud v předchozí větě použil slovesné pasivum proto, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by uvedenou částku čerpala žalovaná. 12. Žalobce nepředložil žádný důkaz, z něhož by bylo možné dovodit, že jeho předchůdce vůbec zkoumal úvěruschopnost žalované. 13. Z výše uvedeného vyplývá, že smlouva o zápůjčce uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovaným je absolutně neplatná, jednak pro absenci podpisu stran, jednak pro nesplnění povinnosti předchůdce žalobce řádným způsobem prověřit úvěruschopnost žalované. Z provedených důkazů pak ani nevyplynulo, že by úvěr čerpala právě žalovaná. 14. I kdyby soud neshledal smlouvu neplatnou pro absenci podpisů a nárok vůči žalované neoprávněný, neboť nebylo prokázáno, že by prostředky poskytnuté předchůdcem žalobce žalovaná obdržela, musel by věc posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Protože však, jak výše uvedeno, bylo čerpáno 78.900 Kč a zaplaceno celkem 133.759,75 Kč, k žádnému obohacení nedošlo. 15. Soudu proto nezbylo, než žalobu v celém rozsahu zamítnout. 16. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleželo procesně úspěšné žalované, té však v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly. Soud proto o právu na náhradu nákladů řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.