10 C 234/2024-77 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 10 170 Kč s příslušenstvím z titulu nesplacení úvěru poskytnutého žalovanému. Tvrdil, že se žalovaným uzavřel dne 19. 6. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 8 500 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku žalobci vrátit a zaplatit mu i poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 670 Kč. Celkem měl žalovaný žalobci uhradit částku 10 170 Kč do 19. 7. 2020. Ke dni splatnosti ani později však žalovaný nic žalobci nezaplatil. Nadále tak dluží žalobci žalovanou částku. Nadto po žalovaném žalobce požadoval i úhradu zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 10 170 Kč od 20. 7. 2020 do zaplacení.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, nedostavil se ani k jednání soudu, ke kterému byl včas a řádně předvolán, aniž by z důležitého důvodu požádal o odročení jednání, a proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen o.s.ř.).3. Z písemného znění smlouvy o spotřebitelském úvěru bez datace bylo zjištěno, že s pomocí prostředků elektronické komunikace na dálku byla mezi účastníky uzavřena smlouva, ve které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 8 500 Kč, a to v době do tří dnů od konečného kladného posouzení jeho úvěruschopnosti. Žalovaný se zavázal tuto částku i s poplatkem ve výši 1 670 Kč žalobci vrátit v jedné splátce do 19. 7. 2020. Úrok sjednán nebyl, RPSN činila 760,65 %. Za dlužníka byla smlouva podepsána číselným kódem. Součástí smlouvy byly i Všeobecné obchodní podmínky. Žalobce měl k dispozici kopii občanského průkazu žalovaného, ověřovací platbu 1 Kč z účtu žalovaného ze dne 5. 5. 2020.4. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce předložil obecnou metodiku zkoumání úvěruschopnosti a dále interní výstup, ze kterého vyplývá zjištěný příjem žalovaného ve výši 15 500 Kč, počet členů domácnosti s příjmem 2, vypočítané minimální výdaje 4 375 Kč, disponibilní příjem žalovaného 10 600 Kč, schválený kreditní rámec 18 000 Kč. Z výpisů z účtu žalovaného za únor, březen a duben 2020 plyne vlastnictví účtu žalovaným, dále z těchto výpisů plyne větší množství půjček od různých nebankovních subjektů, pravidelná platba výživného, příjem žalovaného mimo půjček je zde tvořen blíže nespecifikovanými platbami ve výši 3 900 Kč za únor 2020, 11 800 Kč za březen 2020 a 6 006 Kč jakožto ošetřovné za duben 2020.5. Z potvrzení o platbě plyne, že dne 19. 6. 2020 byla na účet žalovaného vyplacena částka 8 500 Kč. Ze zprávy příslušné banky bylo ověřeno, že na účet, jehož je majitelem žalovaný, byla dne 19. 6. 2020 od žalobce připsána částka 8 500 Kč.6. Z výzvy ze dne 30. 12. 2020 plyne, že před podáním žaloby byl žalovaný žalobcem vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 16 605,46 Kč jakožto dluhu ze smlouvy uzavřené dne 19. 6. 2020. Byl upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou.7. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 8 500 Kč. V řízení však nebylo prokázáno, že by před uzavřením smlouvy došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Udávané příjmy žalovaného, z nichž bylo vycházeno, neodpovídají příjmům zjištěným z výpisu z účtu žalovaného, jiné příjmy doloženy nebyly. Nebylo zohledněno dosavadní úvěrové zatížení žalovaného, ani jeho vyživovací povinnost. Uvažované výdaje žalovaného ve výši celkem 4 375 Kč měsíčně se jeví značně podhodnocené a neodpovídají běžné zkušenosti. Jiné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného tvrzeno ani dokládáno nebylo. Proto má soud za to, že zkoumání úvěruschopnosti nebylo dostatečné. Žalovaný nic z poskytnutých finančních prostředků žalobci nevrátil. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobcem vyzván k úhradě žalované částky s příslušenstvím a byl i upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou.8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.10. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, dále jen o. z. Uzavřená smlouva je neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť před uzavřením smlouvy nedošlo k řádnému zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Soud považuje postup žalobce ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného za neadekvátní, nepodložený relevantními informacemi. Proto žalovanému vznikla povinnost pouze vrátit částku odpovídající poskytnuté jistině spotřebitelského úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla na jistině úvěru poskytnuta částka 8 500 Kč a žalovaný nic z toho neuhradil, uložil mu soud povinnost celou tuto částku žalobci zaplatit. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 z 20. 4. 2022 je v případě aplikace § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovena nová splatnost ohledně vrácení poskytnuté jistiny, která se odvíjí od možností spotřebitele, zde žalovaného. Bylo na žalovaném, aby v řízení tvrdil a prokazoval své možnosti k vrácení jistiny úvěru. A protože tak neučinil, soud uzavřel, že mu nic nebrání a je schopen vrátit dlužnou jistinu ve lhůtě odpovídající procesně stanovené obecné pariční lhůtě, tedy do tří dnů od právní moci rozsudku. Jde tedy o nově soudem stanovenou splatnost přiznané částky, přičemž nárok na příslušenství v podobě úroků z prodlení by žalobci vznikl až poté, co by žalovaný v této lhůtě splatnosti uvedenou částku nezaplatil. V podrobnostech soud odkazuje za uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Ve zbývající části byla žaloba s ohledem na neplatnost smlouvy jako nedůvodná zamítnuta.11. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého poměřoval úspěch a neúspěch procesních stran. Do celkového úspěchu i neúspěchu procesních stran byl dle ustálené judikatury (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) započten i rozsah přiznaného, resp. nepřiznaného příslušenství, přičemž pro účely výpočtu poměru úspěchu soud vyčíslil výši běžících úroků i úroků z prodlení ke dni vyhlášení tohoto rozsudku. V dané věci byl po započtení vyčísleného příslušenství úspěšnější žalobce, který byl úspěšný z 62 % a neúspěšný z 38 %, a proto mu soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 24 % z celkových nákladů řízení. Celkové náklady řízení žalobce se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, dále z odměny advokáta určené dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, dále jen a. t., ve výši 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaný před podáním žaloby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba), z paušální náhrady hotových výdajů advokáta k těmto úkonům ve výši 3 x 100 Kč dle § 14b odst. 5 a. t., 21 % DPH z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Celkem tak náklady žalobce činí 2 252 Kč, z čehož 24 % činí 540 Kč, a proto soud uložil žalovanému právě tuto částku na náhradě nákladů řízení žalobci k rukám jeho právního zástupce, dle § 149 odst. 1 o.s.ř., zaplatit.12. Pro úplnost soud dodává, že bylo namístě aplikovat ve věci § 14b a. t., neboť soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce opakovaně podává u soudu obdobné návrhy na zahájení řízení ve věcech skutkově i právně obdobných, přičemž i ostatní podmínky aplikace daného ustanovení byly naplněny. Rovněž soud podotýká, že jako účelně vynaložený úkon právní služby neposuzoval doplnění žaloby ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, neboť šlo o skutečnosti, které měly být dostatečně tvrzeny a dokládány již v žalobě a nelze přičítat k tíži žalovaného, že tak žalobce zastoupený právním zástupcem neučinil.