13 C 219/2024-29 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 23 563,26 Kč s příslušenstvím z titulu nesplacení úvěru poskytnutého žalovanému. Tvrdil, že se žalovaným uzavřel dne 31. 8. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , číslo smlouvy, . Na základě této smlouvy se žalobcem zavázal opakovaně poskytovat žalovanému finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 23 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal aktuální dlužnou částku žalobci pravidelně splácet spolu se sjednanými úroky a poplatky. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaný tuto svou povinnost porušil, splátky řádně a včas nehradil, proto žalobce úvěr, ani poté žalovaný nic nezaplatil.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, nedostavil se ani k jednání soudu, ke kterému byl včas a řádně předvolán, aniž by z důležitého důvodu požádal o odročení jednání, a proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen o.s.ř.).3. Ze smlouvy o úvěru č. , číslo smlouvy, ze dne 31. 8. 2021 soud zjistil, že žalovaný prostřednictvím elektronických prostředků na dálku uzavřel se žalobcem smlouvu, ve které se žalobce zavázal poskytovat žalovanému finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 15 000 Kč jakožto bezúčelový revolvingový úvěr. Žalovaný se zavázal tuto částku žalobci vrátit, zaplatit úrok při sazbě 26,28 % ročně s tím, že k výši měsíční splátky bude připočtena případná splátka ze splátkového programu. Dále ve smlouvě se účastníci dohodli výši prvního čerpání v částce 14 287 Kč, které bude provedeno ve prospěch osoby prodávající zboží , typ telefonu, v hodnotě 22 079 Kč. Žalovaný se zavázal hradit 10 splátek po 2 439 Kč. Splatnost první splátky byla sjednána na den 20. 9. 2021. Minimální měsíční splátka se tak skládala ze splátky úvěru a ze splátky ze splátkového programu. Pro případ opoždění se splátkou bylo sjednáno oprávnění žalobce žádat po žalovaném účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním ve výši 100 Kč za měsíc vymáhání, dále smluvní pokutu ve výši 500 Kč a zákonný úrok z prodlení. Pro případ prodlení s úhradou 2 a více splátek nebo jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce bylo sjednáno oprávnění žalobce úvěr zesplatnit. Nedílnou součástí smlouvy byly i úvěrové podmínky žalobce.4. Před uzavřením smlouvy žalobce posuzoval úvěruschopnost žalovaného dle předložené metodiky, vycházel z údajů poskytnutých žalovaným, kdy z nich zjistil, že jeho příjem činí 20 000 Kč měsíčně, celkový příjem domácnosti 30 000 Kč měsíčně. Žalovaný je svobodný, žije v podnájmu. Výdaje činí 8 000 Kč měsíčně, z čehož výdaje na bydlení činí 15 000 Kč, splátky všech úvěrů 7 000 Kč a ostatní výdaje 10 000 Kč. Žalobce dále lustracemi v SOLUS, NRKI, MVCR, CEE zjistil, že žádné jiné závazky žalovaný nemá. Z úvěrové zprávy vyplývá, že žalovaný neměl ke dni žádné úvěry.5. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaný čerpal ke dní 10.6.2024 částku 31 265 Kč. Provedl úhradu částky 18 640 Kč.6. Z výzvy ze dne 5. 3. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný byl žalobcem vyzván ke splacení celého úvěru čerpaného na základě smlouvy č. , číslo smlouvy, , a to pro prodlení s úhradou závazků. Výše dlužné částky k uvedenému datu činila 25 485,88 Kč.7. Před podáním žaloby byl žalovaný znovu zvláště vyzván k úhradě dlužné částky s příslušenstvím s tím, že byl upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou.8. Z provedených důkazů soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva, na základě které žalobce poskytl žalovanému opakovaně finanční prostředky, celkem takto poskytl žalovanému částku 31 265 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného, měl k dispozici údaje poskytnuté žalovaným, jakož i údaje zjištěné z registrů včetně úvěrové zprávy. Příjem udávaný žalovaným nebyl nijak ověřen. Další příjem členů domácnosti ve výši nebyl nijak specifikován ani ověřován. Žalovaný uhradil částku 18 640 Kč, nic jiného nezaplatil. Ke dni 11. 3. 2024 byl úvěr pro kvalifikované prodlení s úhradou splátek zesplatněn. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě žalované částky i s příslušenstvím s tím, že byl upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou.9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.11. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi žalobcem a žalovaným došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, dále jen o. z. Uzavřená smlouva je neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť před uzavřením smlouvy nedošlo k řádnému zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, resp. k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud považuje postup žalobce ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného za ryze formální, přičemž tento přístup vedl u žalovaného spíše ke vzniku dluhové pasti, nikoliv k zodpovědnému úvěrování, což je smyslem a účelem dotčených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Zejména neověření aktuálního příjmu žalovaného, který nebyl dostatečně zkoumány, resp. zohledněn v posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovanému vznikla povinnost pouze vrátit částku odpovídající poskytnuté jistině spotřebitelského úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Proto soud uložil žalovanému povinnost žalobci zaplatit ve výši 12 625 Kč. Ve zbývající části byla žaloba s ohledem na neplatnost smlouvy jako nedůvodná zamítnuta. Počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil od marného uplynutí lhůty stanovené žalobcem v zesplatnění úvěru, tedy od 26. 3. 2024.12. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého poměřoval úspěch a neúspěch procesních stran. Do celkového úspěchu i neúspěchu procesních stran byl dle ustálené judikatury (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) započten i rozsah přiznaného, resp. nepřiznaného příslušenství, přičemž pro účely výpočtu poměru úspěchu soud vyčíslil výši běžících úroků i úroků z prodlení ke dni vyhlášení tohoto rozsudku. V dané věci byl po započtení vyčísleného příslušenství úspěch účastníku takřka totožný, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.