6 C 181/2025-51 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 24. 6. 2025 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení nesplacené části dvou úvěrů. První nárok vycházel ze smlouvy uzavřené mezi žalovaným a , právnická osoba, , IČO , IČO, , a sestával z jistiny ve výši 9.722 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 9. 6. 2008 do 21. 7. 2024 ve výši 7.285,23 Kč, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 9.722 Kč od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024 a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 9.722 Kč do 1. 1. 2025 do zaplacení. Druhý nárok vycházel ze smlouvy uzavřené mezi žalovaným a , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále „předchůdce žalobce“), a sestával z jistiny ve výši 12.490 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 1. 12. 2007 do 21. 7. 2024 ve výši 9.359,46 Kč, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 12.490 Kč od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024 a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 12.490 Kč do 1. 1. 2025 do zaplacení. Pohledávky z obou úvěrů byly postoupeny žalobci.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.3. Soud ještě před jednáním informoval žalobce o tom, že předmětem jednání bude i otázka řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěrů. Žalobce se ale z jednání soudu omluvil a ohledně zkoumání úvěruschopnosti uvedl, že úvěrové smlouvy byly uzavřeny za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen „zákon č. 321/2001 Sb.“). Podle tohoto zákona nebyly poskytovatelé úvěru povinni před poskytnutím úvěru posuzovat úvěruschopnost spotřebitele.4. Soud zjistil, že mezi žalovaným a předchůdcem žalobce byla dne 24. 11. 2006 uzavřena smlouva o půjčce č. , hodnota, , na jejímž základě se předchůdce žalobce zavázal žalovanému poskytnout v hotovosti 15.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkem 25.440 Kč, přičemž 10.440 Kč z této částky představoval souhrnný poplatek za poskytnutí půjčky. Převzetí hotovosti stvrdil žalovaný podpisem této smlouvy (na č. l. 36 soudního spisu). Mezi žalovaným a předchůdcem žalobce byla dále dne 3. 6. 2007 uzavřena smlouva o půjčce č. 318101970, na jejímž základě se předchůdce žalobce zavázal žalovanému poskytnout v hotovosti 7.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkem 11.872 Kč, přičemž 4.872 Kč z této částky představoval souhrnný poplatek za poskytnutí půjčky. Převzetí hotovosti stvrdil žalovaný podpisem této smlouvy (na č. l. 13 soudního spisu). Soud dále vyšel z žalovaným nezpochybněného tvrzení žalobce, že žalovaný na smlouvu o půjčce č. 315214031 uhradil celkem částku 12.950 Kč a na smlouvu o půjčce č. 318101970 celkem částku 2.150 Kč.5. Z oznámení o postoupení pohledávek (na č. l. 15 a 17 soudního spisu) soud zjistil, že pohledávky z úvěrových smluv byly postoupeny žalobci.6. Z žádného z provedených důkazů pak nevyplývá, že by předchůdce žalobce jakýmkoliv způsobem zkoumal před uzavřením úvěrových smluv úvěruschopnost žalovaného.7. Po právní stránce soud posoudil smluvní vztah mezi předchůdcem žalobce a žalovaným ve smyslu § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013.8. Podle § 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb. se spotřebitelským úvěrem rozumělo poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit.9. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), platilo, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.10. Podle § 657 obč. zák. platilo, že smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.11. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. dále platilo, že při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.12. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. V posuzované věci předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb. ve spojení s § 657 obč. zák. Žalobce se domnívá, že předchůdce žalobce nebyl povinen posuzovat před uzavřením úvěrových smluv úvěruschopnost žalovaného, neboť tato povinnost nebyla předchůdci žalobce v zákoně č. 321/2001 Sb. stanovena. S tímto názorem soud nesouhlasí.14. Je sice pravdou, že zákon č. 321/2001 Sb. explicitně povinnost poskytovatele úvěru zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy nestanovoval (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 vstoupila v platnost až dne 11. 6. 2008 s tím, že měla být provedena do 12. 5. 2010). Obecně však platí, že by každý věřitel měl před poskytnutím půjčky či úvěru řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka, neboť je v jeho zájmu, aby dlužník byl schopen poskytnutou půjčku či úvěr vrátit (srov. rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 29. 2. 2024, č. j. 61 C 22/2024-44). To platí tím spíše, pokud je dlužníkem spotřebitel a poskytovatelem úvěru společnost zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů. Ta, jako profesionál, si totiž musí být vědoma toho, jaké dopady do práv klientů mohou způsobit poskytnuté úvěry, u kterých již od počátku vyvstává riziko, že nebudou spláceny. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že nelze považovat za přijatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které očividně poškozují práva svých klientů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11). Přestože tak povinnost poskytovatele úvěru posuzovat úvěruschopnost spotřebitele nebyla výslovně stanovena v zákoně č. 321/2001 Sb., vyplývala z obecné zásady poctivosti jednání a ochrany slabší strany. Poskytovatel úvěru totiž má obecnou povinnost zohledňovat práva a zájmy žadatelů o spotřebitelský úvěr (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, č. j. 24 Co 156/2022-187).15. Soud se tedy musí i v případě spotřebitelských úvěrových smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb. zabývat z úřední povinnosti tím, zda poskytovatel úvěru s určitou mírou odborné péče posuzoval před samotným uzavřením smlouvy na základě nezbytných spolehlivých a dostatečných, přiměřených informací to, zda spotřebitel jako dlužník bude schopen poskytnutý spotřebitelský úvěr řádně splácet. Pokud tak neučinil, je smlouva o spotřebitelském úvěru od počátku absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., neboť se příčí dobrým mravům. Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu ke spotřebitelům neopodstatněně zvýhodňoval jen z toho důvodu, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval (srov. rozsudek Okresního soudu v , adresa, – pobočka , adresa, ze dne 26. 1. 2024, č. j. 111 C 413/2023-67). To je zjevně absurdní, jestliže charakter a obsah smluvního vztahu spotřebitele a poskytovatele úvěru byl i před výslovnou zákonnou úpravou posuzování úvěruschopnosti totožný.16. Předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného žádným způsobem nezkoumal. Neověřil si jeho příjmy ani skutečné výdaje. Smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou proto absolutně neplatné podle § 39 obč. zák.17. Soud nad rámec výše uvedeného dodává, že i kdyby úvěrové smlouvy nebyly neplatné pro neposouzení úvěruschopnosti žalovaného, byly by absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy z důvodu nepřiměřené výše souhrnného poplatku. Ve smlouvě o půjčce č. , hodnota, byl sjednán souhrnný poplatek ve výši 10.440 Kč a ve smlouvě o půjčce č. , hodnota, ve výši 4.872 Kč. Souhrnný poplatek představuje úrok podle § 658 odst. 1 obč. zák., neboť jde o úplatu za poskytnutí půjčky (spotřebitelského úvěru) žalovanému. Sjednaný úrok tedy činil při přepočtu na roční sazbu asi 69,6 % ročně z jistiny. Jde o výši úroku, která je již na první pohled zcela nepřiměřená, zvláště ve spotřebitelských vztazích. Úvěrové smlouvy by v tomto případě byly neplatné jako celek (§ 41 obč. zák.), neboť je zjevné, že předchůdce žalobce by jako profesionální poskytovatel spotřebitelských úvěrů smlouvy s žalovaným nikdy neuzavřel, pokud by v nich úrok (který představoval jeho zisk) nebyl vůbec sjednán (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022, č. j. 22 Co 131/2022-75, ve kterém byl shledán nepřiměřeným úrok ve výši 68,28 % ročně z jistiny).18. Předchůdce žalobce poskytl žalovanému z první shora uvedené smlouvy peněžní prostředky ve výši 7.000 Kč, ze druhé 15.000 Kč, avšak obě úvěrové smlouvy byla shledány neplatnými. Na straně žalovaného došlo ke dni převzetí hotovosti k bezdůvodnému obohacení ve výši poskytnutých prostředků ve smyslu § 2991