13 C 62/2026-27 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 2. 2026 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 36 372,11 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že se jedná o nesplacený úvěr poskytnutý na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 25121532 uzavřené dne 1. 9. 2024. Žalobkyně poskytla žalované na základě této smlouvy úvěr ve výši 17 000 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek. Žalobkyně proto smlouvu vypověděla a žalovaná se dostala dne 3. 1. 2025 do prodlení s úhradou celého úvěru. Žalovaná částka se tedy skládá z nesplacené jistiny ve výši 16 993,48 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 335,20 Kč, smluvního úroku ve výši 18 084,58 Kč, poplatku za službu Presto ve výši 327 Kč, poplatku za službu Informační SMS servis ve výši 20,16 Kč, smluvní pokuty ve výši 611,69 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 17 675,84 Kč od 3. 1. 2025 do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud vyzval žalovanou k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání; k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Jelikož žalobkyně s rozhodnutím bez jednání souhlasila již v žalobě a žalovaná se ve stanovené lhůtě přes výzvu nevyjádřila, rozhodl soud podle § 115a o. s. ř. o věci bez nařízení jednání, vycházeje při tom z listinných důkazů předložených žalobkyní.4. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. 25121532 soud zjistil, že s pomocí prostředků elektronické komunikace na dálku byla mezi účastníky uzavřena dne 1. 9. 2024 smlouva, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout, a to i opakovaně, žalované na účet č. , č. účtu, částku až do výše 42 600 Kč. Žalovaná se zavázala aktuální dlužnou částku splácet formou minimálních denních splátek. Současně se zavázala hradit i úrok při sjednané úrokové sazbě 0,933 % denně a poplatky. Součástí smlouvy bylo právo žalobkyně na smluvní pokutu výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení.5. Ze zprávy společnosti , právnická osoba, . ze dne 17. 3. 2026 soud zjistil, že žalovaná byla v září 2024 majitelkou a jediným disponentem účtu č. , č. účtu, . Z výpisu z tohoto účtu za září 2024 soud dále zjistil, že dne 1. 9. 2024 přišla na účet žalované od žalobkyně částka 15 000 Kč a 2 000 Kč.6. Z předžalobní výzvy ze dne 28. 1. 2026 soud zjistil, že žalovaná byla znovu zvláště vyzvána žalobkyní k úhradě dlužné částky včetně příslušenství ve lhůtě 3 dnů s tím, že byla výslovně upozorněna na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou. Výzva byla žalované zaslána dne 30. 1. 2026, jak plyne z potvrzení o podání doporučené zásilky.7. Ze statistiky České národní banky soud dále zjistil, že v září 2024 činila obvyklá úroková sazba u úvěrů na spotřebu při fixaci nad 1 rok do 5 let včetně 8,92 % ročně.8. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 17 000 Kč s úrokovou sazbou ve výši 0,933 % denně (tj. 340,54 % ročně), což je sazba mnohonásobně vyšší, než jaká je uvedena pro daný typ spotřebitelského úvěru a dané období ve statistice České národní banky. Žalobkyně peněžní prostředky vyplatila na účet žalované. Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě dlužné částky výzvou, která jí byla zaslána dne 30. 1. 2026.9. Podle § 1810 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), platí, že ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.10. Podle § 1815 o. z. platí, že ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.11. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Podle § 2993 o. z. dále platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.14. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru. Soud se proto zabýval otázkou, zda smlouva neobsahuje zneužívající ujednání ve smyslu § 1815 o. z., tedy zjevně nepřiměřená ujednání k tíži žalované jako spotřebitele. Soud dospěl k závěru, že za takové ujednání je třeba považovat ujednání o úroku z úvěru v sazbě 0,933 % denně (tj. 340,54 % ročně). V soudní praxi se dovozuje, že za obvyklou úrokovou sazbu je třeba považovat sazbu kolem 20 % ročně (v rámci smluvní autonomie lze považovat za akceptovatelné i ujednání o úroku vyšším). V posuzované věci však byl sjednán úrok v sazbě 340,54 % ročně. Jedná se tedy o úrok zjevně nepřiměřený. Soud proto dospěl k závěru, že ujednání o úroku je zneužívající (v rozporu s dobrými mravy), a proto k němu nelze přihlížet.15. Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání podle § 588 o. z. Tato neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2395 o. z. je totiž smlouva o úvěru smlouvou úplatnou. Povinnost k zaplacení úroku za poskytnutí peněžních prostředků je její podstatnou náležitostí. Soud má proto za to, že žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru, jejíž podnikatelská činnost je založená právě na poskytování úvěrů spotřebitelům, by bez ujednání o úrocích obdobně vysokých smlouvu neuzavřela (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 47 Co 87/2023). Neplatnost ujednání o úroku z úvěru proto způsobuje neplatnost smlouvy jako celku. Soud je povinen k neplatnosti přihlédnout podle § 588 o. z. i bez návrhu, tedy bez ohledu na pasivitu žalované.16. Soud nárok žalobkyně posoudil podle § 2991 a násl. o. z., zejména § 2993 o. z., jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, neboť došlo k plnění, aniž by tu byl platný závazek. Žalobkyně poskytla žalované částku 17 000 Kč. Žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by na dluh vrátila více než 6,52 Kč. Soud jí proto uložil povinnost vrátit žalobkyni částku 16 993,48 Kč, tedy to, o co se bez spravedlivého důvodu obohatila.17. V části, v níž se žalobkyně domáhala přiznání poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 335,20 Kč, smluvního úroku ve výši 18 084,58 Kč, poplatku za službu , název, ve výši 327 Kč, poplatku za službu Informační SMS servis ve výši 20,16 Kč, smluvní pokuty ve výši 611,69 Kč a ročního úroku z prodlení ve výši 12 % jdoucího z částky 17 675,84 Kč od 3. 1. 2025 do 1. 2. 2026, ročního úroku z prodlení ve výši 12 % jdoucího z částky 682,36 Kč od 2. 2. 2026 do zaplacení a ročního úroku z prodlení ve výši 0,5 % jdoucího z částky 16 993,48 Kč od 2. 2. 2026 do zaplacení soud žalobu zamítl, a to z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy.18. V případě nároků z titulu bezdůvodného obohacení ze zákona nevyplývá lhůta splatnosti. Obohacený je proto povinen plnit poté, kdy je k tomu ochuzeným vyzván. V posuzované věci byla žalovaná vyzvána k plnění předžalobní výzvou ze dne 28. 1. 2026. Doručení výzvy k úhradě dluhu soud posoudil podle § 573 o. z., dle kterého se má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Den odeslání výzvy byl 30. 1. 2026. Domněnka dojití nastala dne 2. 2. 2026. Žalovaná se tedy dostala do prodlení dne 2. 2. 2026. Od tohoto data pak běží úrok z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.19. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalované, které však žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.