13 C 69/2026-28 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 4. 3. 2026 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 90 317 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že se jedná o nesplacený úvěr poskytnutý na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 779006746 uzavřené dne 24. 2. 2023 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě této smlouvy úvěr ve výši 49 000 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek. Na dluh uhradil celkem 9 014 Kč. Dne 29. 11. 2024 uplynula lhůta pro úhradu poslední splátky. Žalovaná částka se tedy skládá z dlužné jistiny ve výši 46 804,42 Kč, smluvního poplatku ve výši 43 512,58 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 7 397,83 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 403,96 Kč, ročního úroku z prodlení ve výši 12,75 % jdoucího z částky 46 804,42 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení a ročního zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 46 804,42 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud vyzval žalovaného k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání; k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Jelikož žalobkyně s rozhodnutím bez jednání souhlasila již v žalobě a žalovaný se ve stanovené lhůtě přes výzvu nevyjádřil, rozhodl soud podle § 115a o. s. ř. o věci bez nařízení jednání, vycházeje při tom z listinných důkazů předložených žalobkyní.4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 779006746 soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 24. 2. 2023 smlouva, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 49 000 Kč, a to vyplacením na účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal vrátit celkem 101 080 Kč, přičemž 48 741 Kč z této částky představoval souhrnný poplatek za poskytnutí úvěru (úrok ve výši 47 241 Kč a 1 500 Kč poplatek za zpracování úvěru) a 3 339 Kč doplňkové pojištění, a to formou 21 měsíčních splátek ve výši 4 814 Kč (poslední splátka činila 4 800 Kč). Ve smlouvě je dále uvedeno, že úroková sazba činí 86 % po celou dobu trvání smlouvy.5. Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně zaslal na účet č. , č. účtu, dne 27. 2. 2023 částku 49 000 Kč (ve zprávě pro příjemce je uvedeno smlouva č. 779006746).6. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný na smlouvu o úvěru č. 779006746 uhradil celkem částku 9 014 Kč.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, seznamu jmen a z oznámení o postoupení soud zjistil, že pohledávku z úvěrové smlouvy právní předchůdce žalobkyně postoupil na žalobkyni, přičemž postoupení bylo žalovanému oznámeno.8. Z předžalobní výzvy ze dne 16. 1. 2026 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného před podáním žaloby k úhradě dlužné částky včetně příslušenství do 31. 1. 2026. Výzva byla žalovanému zaslána dne 16. 1. 2026, jak plyne z podacího lístku.9. Ze statistiky České národní banky soud dále zjistil, že v únoru 2023 činila obvyklá úroková sazba u úvěrů na spotřebu při fixaci nad 1 rok do 5 let včetně 9,84 % ročně.10. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které se právní předchůdce žalobkyně zavázal za sjednaných podmínek poskytnout žalovanému úvěr ve výši 49 000 Kč na účet č. , č. účtu, . Žalovaný se ve smlouvě zavázal tuto částku spolu s úrokem ve výši 47 241 Kč (a dalšími poplatky) pravidelně splácet, a to ve formě 21 měsíčních splátek. To odpovídá roční úrokové sazbě ve výši 86 %. Tato sazba je mnohonásobně vyšší, než jaká je uvedena pro daný typ spotřebitelského úvěru a dané období ve statistice České národní banky. Žalovaný od právního předchůdce žalobkyně získal převodem na účet částku 49 000 Kč. Na dluh uhradil celkem 9 014 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 31. 1. 2026 výzvou, která mu byla zaslána dne 16. 1. 2026.11. Podle § 1810 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), platí, že ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.12. Podle § 1815 o. z. platí, že ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.13. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.15. Podle § 2993 o. z. dále platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.16. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Soud se proto zabýval otázkou, zda smlouva neobsahuje zneužívající ujednání ve smyslu § 1815 o. z., tedy zjevně nepřiměřená ujednání k tíži žalovaného jako spotřebitele. Soud dospěl k závěru, že za takové ujednání je třeba považovat ujednání o úroku z úvěru v sazbě 86 % ročně. V soudní praxi se dovozuje, že za obvyklou úrokovou sazbu je třeba považovat sazbu kolem 20 % ročně (v rámci smluvní autonomie lze považovat za akceptovatelné i ujednání o úroku vyšším). V posuzované věci však byl sjednán úrok v sazbě 86 % ročně. Jedná se tedy o úrok zjevně nepřiměřený. Soud proto dospěl k závěru, že ujednání o úroku je zneužívající (v rozporu s dobrými mravy), a proto k němu nelze přihlížet.17. Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání podle § 588 o. z. Tato neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2395 o. z. je totiž smlouva o úvěru smlouvou úplatnou. Povinnost k zaplacení úroku za poskytnutí peněžních prostředků je její podstatnou náležitostí. Soud má proto za to, že právní předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru, jehož podnikatelská činnost je založená právě na poskytování úvěrů spotřebitelům, by bez ujednání o úrocích obdobně vysokých smlouvu neuzavřel (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 47 Co 87/2023). Neplatnost ujednání o úroku z úvěru proto způsobuje neplatnost smlouvy jako celku. Soud je povinen k neplatnosti přihlédnout podle § 588 o. z. i bez návrhu, tedy bez ohledu na pasivitu žalovaného.18. Soud nárok žalobkyně posoudil podle § 2991 a násl. o. z., zejména § 2993 o. z., jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, neboť došlo k plnění, aniž by tu byl platný závazek. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 49 000 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by na dluh vrátil více než 9 014 Kč. Soud mu proto uložil povinnost vrátit částku 39 986 Kč, tedy to, o co se bez spravedlivého důvodu obohatil. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, neboť v řízení bylo prokázáno, že na žalobkyni tato pohledávka za žalovaným smluvně přešla podle § 1879 a násl. o. z.19. V případě nároků z titulu bezdůvodného obohacení ze zákona nevyplývá lhůta splatnosti. Obohacený je proto povinen plnit poté, kdy je k tomu ochuzeným vyzván. V posuzované věci byl žalovaný vyzván k plnění předžalobní výzvou ze dne 16. 1. 2026, a to nejpozději do 31. 1. 2026. Žalovaný se tedy dostal do prodlení dne 1. 2. 2026. Od tohoto data pak běží úrok z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.20. V ostatním rozsahu soud žalobu zamítl, a to z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy.21. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalovanému, kterému však žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.