3 C 72/2026-53 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

I. Zamítá se žaloba, jíž se žalobce domáhá 30291,62 Kč spolu s úrokem z prodlení 11,5 % p. a. z téže částky jdoucím od 14. 10. 2025 do zaplacení.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.Odůvodnění1. Žalobce podal dne 14. 1. 2026 žalobu ve věci výše rubrikované a domáhal se splacení úvěru. Tvrdil, že dne 13. 6. 2025 uzavřel jeho právní předchůdce , Anonymizováno, . se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru a poskytl mu úvěr celkem 30291,61 Kč. Smlouvu uzavřeli s pomocí prostředků elektronické komunikace, žalovaný projevil souhlas se smlouvou připojením číselného autorizačního kódu. Žalovaný nesplácel, ačkoliv se k tomu zavázal. Je v prodlení se zaplacením, a tak je povinen zaplatit i úroky z prodlení.2. Žalovaný se ničím nebránil.3. Z předložených listin, zejména ze smlouvy, scanu občanského průkazu žalovaného a průvodních vysvětlujících listin (informace pro spotřebitele, souhlas se zpracováním osobních údajů, předpis denních splátek, údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, upomínky o zaplacení) soud zjistil, že žalovaný jednal za pomoci prostředků elektronické komunikace na dálku s právním předchůdcem žalobcem o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Smlouva však neobsahuje projev vůle žalovaného. Proto má soud smlouvu za neuzavřenou. Žalobce dále neprokázal splnění zákonné povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka tak, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Ani jiné skutečnosti nedokládají schopnost dlužníka splácet – např. dlouhodobé splácení, jak je soudu známo z jiných případů. Proto soud na smlouvu hledí i jako na smlouvu neplatnou, ve smyslu konstantní judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například, v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Získané informace pak mají posoudit s odbornou péčí, nikoliv je pouze shromáždit a dále nehodnotit. V současnosti (od 29. 5. 2022) pak jde u § 87 odst. 1 s. ú. o neplatnost výslovně absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu.4. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. (ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) Protože nebyla smlouva platně uzavřena, zbývá posoudit nárok žalobce podle pravidel bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce neprokázal ani poskytnutí peněžního plnění žalovanému, a proto nelze uvažovat ani pouze o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Přestože soud vyžádal zprávu banky podle důkazního návrhu žalobce, zpráva nic takového nedokládá. Na to byl žalobce upozorněn a nedoplnil další důkazní návrhy. Proto soud zamítl žalobu.5. Podle ust.§ 142 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce neuspěl, a tak mu soud nepřiznal náhradu. Žalovanému zjevně nevznikly v tomto řízení žádné náklady a není mu tak co nahradit.