6 C 204/2025-54 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 9. 2025 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 11.200 Kč, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 11.200 Kč od 6. 11. 2024 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 2.192 Kč. Uvedl, že se jedná o nároky z nesplaceného úvěru poskytnutého žalovanému dne 3. 7. 2024 na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Žalovaný měl hradit každý měsíc přirostlé úroky a jistiny kdykoliv za dobu trvání smlouvy, jež byla uzavřena na dobu neurčitou. Pro prodlení s úhradou byl úvěr v souladu se smluvním ujednáním zesplatněn ke dni 5. 11. 2024. Žalovaný nárok sestával z jistiny ve výši 8.000 Kč, úroku ve výši 3.200 Kč, zákonného úroku z prodlení a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 11.200 Kč kapitalizované za dobu od 6. 11. 2024 do 7. 8. 2025.2. Soud ve věci nařídil jednání a spolu s předvoláním žalobce poučil o tom, že předmětem jednání bude i otázka platného uzavření smlouvy a zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Žalobce se z jednání omluvil. Žalovaný po obdržení předvolání k jednání krátkým sdělením žalobou uplatněný nárok uznal v plném rozsahu a požádal o možnost úhrady ve splátkách rozložených do dvanácti měsíců kvůli nepříznivé finanční situaci.3. Soud nejprve posoudil, zda jsou ve věci splněny podmínky pro vynesení rozsudku pro uznání a učinil závěr, že tomu tak není. Podle § 153a o. s. ř. nelze rozsudek pro uznání vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Podle § 99 odst. 2 o. s. ř. soud neschválí smír, je-li v rozporu s právními předpisy.4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Uvedená ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru chrání spotřebitele jako slabší stranu smluvního vztahu a vůči věřiteli mají donucující charakter. Soud se proto přiklonil k závěrům, které učinil např. JUDr. Marek Jäger, Ph.D. v článku Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v procesních souvislostech publikovaném v časopisu Soudní rozhledy č. 1/2025. Autor uzavřel, že „Sankce stanovené vnitrostátním právem pro případ porušení povinností stanovených k provedení směrnice CCD, mezi nimi i povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před jeho významným zvýšením úvěruschopnost spotřebitele, musejí být účinné, přiměřené a odrazující, jak vyplývá z čl. 23 směrnice CCD. Spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud nebyl povinen zkoumat z úřední povinnosti, jakmile k tomu má k dispozici nezbytné právní a skutkové okolnosti, zda byla splněna povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Kdyby na podkladě uznání nároku žalovaným soud přiznal žalobci totéž, co by mu náleželo, jestliže by poskytovatel spotřebitelského úvěru splnil povinnost posoudit s vynaložením náležité péče úvěruschopnost spotřebitele, obcházelo by uznání nároku v důsledku donucující normu hmotného práva o právních následcích porušení této povinnosti.“8. Soud ze shora uvedených důvodů ve věci nerozhodl rozsudkem pro uznání, nýbrž věc standardně projednal.9. Soud zjistil, že na úvěrové smlouvě předložené žalobcem (č. l. 22-23 soudního spisu) absentuje vlastní podpis žalovaného. Nebylo tedy prokázáno, že by smlouva, u níž zákon vyžaduje písemnou formu, byla uzavřena platně.10. Žalobce tvrdil, že před poskytnutím úvěru ověřil příjem žalovaného a lustroval jej v databázích dlužníků. K tomu předložil tři výplatní pásky a výpis z účtu žalovaného. Žalobce vůbec netvrdil, ani to z provedených důkazů nevyplynulo, že by jakýmkoliv způsobem zjišťoval a ověřoval skutečné výdaje žalovaného na živobytí. Z výpisu z účtu žalovaného navíc vyplynulo, že na něm žalovaný udržel velmi nízký kladný zůstatek jen za cenu čerpání dalších zápůjček (dne 31. 5. 2024 a 20. 6. 2024); o stav těchto úvěrů se žalobce nezajímal. Žalobce tedy nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovaným je tak absolutně neplatná i z tohoto důvodu (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).11. Protože předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 8.000 Kč (viz potvrzení o platbě na č. l. 6 ve spojení se zprávou banky na č. l. 34-35 soudního spisu), avšak úvěrová smlouva je neplatná, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve výši poskytnuté částky podle § 2991 odst. 2 o. z. neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce tak má nárok na vrácení poskytnuté částky, a to ve splátkách podle možností žalovaného.12. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou úvěrovou smlouvou, soud žalobu zamítl, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).13. Právo na náhradu nákladů řízení náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a 146 odst. 2 věta první žalobci, který byl v řízení úspěšným z 53 % (při zohlednění žalobou uplatněného příslušenství kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobci tak na náhradě nákladů řízení náleží 150 Kč jako poměrná část (6 %) z odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby) po 400 Kč podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 6 advokátního tarifu, a náhrady ve výši 1.000 Kč za soudní poplatek.14. Výrok o doplatku soudního poplatku je opřen o položku 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. a) Sazebníku poplatků (přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).