10 C 193/2021-13 — Okresní soud v Semilech

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na přisouzení peněžitého plnění s příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku. Tvrzeno bylo, že jde o nároky z úvěrové smlouvy, uzavřené mez účastníky [datum] pod [číslo] na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v 84 měsíčních splátkách po 2 212 Kč měsíčně. Úvěr byl poskytnut 26. 2. 2014, splatnost první splátky úvěru určena na 26. 3. 2014, úroková sazba z úvěru byla sjednána na 24,43% ročně. Žalovaný však nehradil splátky včas, proto žalobkyně ke dni 31. 1. 2021 dle smluvních podmínek (hl. 6, § 3) úvěr zesplatnila k 31. 3. 2021. Ke dni podání žaloby 14. 7. 2021 žalovaný využil 12 642,70 Kč jako součet neuhrazených položek z jistiny úvěru a zesplatněné listiny, 156 Kč na poplatcích a 528 Kč na poplatcích za pojištění, dále k datu 9. 7. 2021 také kapitalizovaný úrok z úvěru 1 496,58 Kč a úrok z prodlení 256,81 Kč. Žalovanému byla žaloba doručena do vlastních rukou dne 21. 10. 2021, spolu s ní převzal i elektronický platební rozkaz č. j. EPR 167022/2021-5, v němž mu bylo mimo jiné uloženo, aby se do 30 dnů od uplynutí lhůty k podání případného odporu proti platebnímu rozkazu písemně vyjádřil k žalobě ve věci samé. Žalovaný byl rovněž poučen, že jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé písemně včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, a proto soud ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)). Žalovaný se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu (tj. do 30 dnů od 5. 11. 2021) písemně ve věci samé nevyjádřil, ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom bránil. Pouze uváděl již dříve v podaném odporu proti platebnímu rozkazu jedinou okolnost, totiž, že opravný prostředek v podobě odporu podává, což však nelze považovat za vyjádření ve věci samé, neboť nejde o stanovisko ke skutkovým tvrzením žalobce, jimiž byl nárok odůvodněn. Proto soud postupoval podle § 153a odst. 3 o. s. ř. a rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání, když ze zákona se má za to, že žalovaný nárok uplatněný žalobou uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). S ohledem na předmět řízení (nároky ze smlouvy o úvěru) nebrání v daném případě vydání rozsudku pro uznání omezení uvedené v § 153a odst. 2 o. s. ř., neboť účastníci by případně o takovém nároku mohli uzavřít smír. K vydání rozsudku pro uznání nebylo ve smyslu ust. § 153a odst. 4 o. s. ř. nařízeno jednání. Ve věci úspěšné žalobkyni bylo vůči neúspěšné žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř.) Náklady řízení tvoří jednak o soudní poplatek 800 Kč, a dále náklady právního zastoupení 1 452 Kč Tyto byly určeny dle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby, a to konkrétně ve znění od 1. 7. 2014 (dále případně jen„ AT“). Jde o odměnu advokáta za tři úkony právní služby – vždy po 300 Kč, dále o náhradu hotových výdajů spojených s každým z úkonů – vždy po 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, § 11 odst. 1 písm. a), d), § 14b odst. 1 písm. a) až c), bod 1., odst. 5 písm. a) AT), a konečně o náhradu za DPH v sazbě 21% (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokáta, tj. o částku 252 Kč (0,21 x (900 + 300)).