86 C 22/2021-36 — Okresní soud v Semilech

Žalobkyně se žalobou podanou dne 15. 7. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 540 Kč s příslušenstvím jakožto dlužných televizních poplatků za dobu květen 2020 až srpen 2020. Za splnění podmínek § 115a o. s. ř. rozhodl soud o žalobě rozsudkem bez jednání na základě listinných důkazů předložených žalobkyní. Žalovaný žádné důkazy nepředložil a k žalobě se nevyjádřil. Soud z potvrzení [právnická osoba] [anonymizováno] ze dne 21. 6. 2021 zjistil, že žalovaný je od června 1995 přihlášen jako poplatník televizních poplatků na adrese [adresa žalovaného]. Žalobkyně vyzvala několika upomínkami zaslanými na uvedenou adresu žalovaného k zaplacení dlužných televizních poplatků za shora uvedené období květen 2020 až srpen 2020. Odeslání upomínek je prokázáno poštovní dodejkou. Uvedený skutkový stav soud posuzoval podle zák. č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákon“). Žalovaný se stal poplatníkem televizního poplatku ve smyslu § 3 odst. 2 tohoto zákona. Podle § 6 zákona činí měsíční výše poplatku 135 Kč. Dle § 7 odst. 2 zákona je televizní poplatek splatný nejpozději do 15. dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Žalovaný zůstal v řízení nečinný a neprokázal, že by svou zákonnou povinnost zaplatit televizní poplatky za shora uvedené období splnil. Soud proto žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 540 Kč (4 měsíce à 135 Kč). Protože je žalovaný s úhradou svého dluhu v prodlení, náleží žalobkyni i zákonné úroky z prodlení ode dne následujícího po splatnosti jednotlivých plateb poplatku až do podání žaloby (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1, § 142a odst. 1 a § 151 odst. 1, 2 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto jí soud přiznal náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti žalovanému, které tvoří zaplacený soudní poplatek 400 Kč. Požadované náklady na odměnu advokáta soud žalobkyni nepřiznal. Na žalobkyni lze v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci, které jsou finančně i personálně zajištěny z veřejných prostředků. Jestliže je tudíž předmětem sporu běžná agenda neuhrazených koncesionářských poplatků spravovaná prostřednictvím zaměstnanců žalobkyně, pak není v zásadě žádný důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášela na soukromý subjekt, jímž je advokát. Pokud tak přesto učiní, nelze uznat takto vzniklé náklady jako účelně vynaložené podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12). Lhůta ke splnění povinnosti byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena třídenní.