23 C 332/2022-22 — Okresní soud v Sokolově

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku v celkové výši 810 Kč s příslušenstvím představující neuhrazené televizní poplatky za období od července 2021 do prosince 2021, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 55,11 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 63 Kč. 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. 4. Žalovaný oznámil, že je na adrese [adresa žalovaného], od října roku 2021 vlastníkem televizního přijímače. Přestože žalovaný žalobkyni neoznámil změnu ve vlastnictví tohoto televizního přijímače, ani změnu svého bydliště či skutečnost, že poplatníkem televizního poplatku je jiná osoba žijící s žalovaným ve společné domácnosti, poplatek ve výši 135 Kč měsíčně od září roku 2021 do prosince roku 2021 neuhradil. Dne 22. 4. 2022 vyzvala žalobkyně prostřednictvím písemné výzvy žalovaného k úhradě částky 810 Kč jako dlužné částky na televizních poplatcích za výše uvedené období, jakož i k úhradě kapitalizovaných úroků z prodlení. Z ničeho nevyplynulo, že by žalovaný na žalobkyní vznesený nárok cokoliv uhradil. 5. Podle § 3 zákona č. 348/2005 Sb., zákona o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, (dále jen„ zákon o rozhlasových a televizních poplatcích“), se poplatníkem televizního poplatku rozumí fyzická osoba, která vlastní televizní přijímač. Podle § 6 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích činí měsíční výše rozhlasového poplatku 45 Kč a měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. Podle § 7 odst. 1, 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích poplatník platí rozhlasový nebo televizní poplatek provozovateli vysílání ze zákona buď přímo, nebo prostřednictvím pověřené osoby. Je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. Podle § 8 odst. 2 téhož zákona je poplatník povinen oznámit provozovateli vysílání ze zákona, popřípadě pověřené osobě, že se stal poplatníkem, a to do 15 dnů ode dne, kdy se jím stal. Podle § 8 odst. 6, odst. 8 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích je poplatník povinen písemně oznámit provozovateli vysílání ze zákona změny ve skutečnostech rozhodných pro evidenci a placení televizních poplatků a ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy nastala skutečnost odůvodňující odhlášení televizního poplatku, žalovaná byla rovněž v takovém případě povinna připojit i písemné čestné prohlášení potvrzující, že nastala některá z těchto skutečností. Podle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 6. Žalovaný se jako vlastník televizního přijímače stal ve smyslu § 8 odst. 2 a § 3 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích poplatníkem televizního poplatku. Povinností žalovaného bylo měsíčně žalobkyni platit televizní poplatek ve výši 135 Kč se splatností vždy do 15. dne v příslušném měsíci (§ 6 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích). Protože však žalovaný předmětný poplatek za televizní vysílání od července roku 2021 do prosince roku 2021 řádně a včas nezaplatil, zavázal jej k tomu soud svým rozhodnutím, a to včetně zákonných kapitalizovaných úroků z prodlení v souhrnné výši 55,11 Kč. 7. Ve vztahu k žalobkyní požadované úhradě částky 63 Kč coby nákladů„ spojených s uplatněním pohledávky“, konkrétně s písemnou výzvou žalobkyně doručenou žalovanému dne 22. 4. 2022, soud žalobu zamítl. Žalobkyně ohledně náhrady jí nárokovaných nákladů dále argumentovala, že tyto náklady včetně jejich výše vyplývají z Rámcové dohody o poskytování služeb ze dne 22. 4. 2022 uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ společnost [právnická osoba]“), kdy mezi služby, které na základě této dohody společnost [právnická osoba] žalobkyni poskytuje, je mimo jiné vyhotovování a odesílání písemných výzev k úhradě předmětných pohledávek. Je sice pravdou, že taková písemná výzva byla žalované doručena, avšak v projednávaném případě byla tato výzva odeslána již dne 11. 4. 2022, tedy ještě před tím, než uvedenou činnost začala společnost [právnická osoba] pro žalobkyni vykonávat. Soud tak má za to, že náklady spojené s uplatněním pohledávky tak, jak je žalobkyní tvrzeno a prokazováno, nemohly vzniknout. 8. Lhůtu k plnění v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. 9. Ohledně náhrady nákladů řízení soud uvádí, že žalobkyně je sice v řízení zastoupena advokátem, avšak s ohledem na níže uvedené nelze považovat náklady žalobkyně na právní zastoupení v dané věci za účelné, a proto soud žalobkyni přiznal pouze paušální náhradu nákladů stejně, jako by náležela účastníku řízení, který by v řízení zastoupen nebyl. Při posouzení účelnosti nákladů na zastoupení advokátem se soud plně ztotožnil se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, v němž Ústavní soud uzavřel, že žalobkyně sice není součástí státní moci, ale stát pro její fungování vytváří podmínky ve formě zákonných záruk a ve srovnání s ostatními subjekty působícími v mediálním prostoru má tak značně odlišné postavení. Lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Ústavní soud dále konstatoval, že tam kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené. Ústavní soud dospěl k závěru, že žalobkyně je v převážné míře financována z televizních poplatků. Pokud žalobkyně sama spravuje agendu televizních poplatků a tuto agendu následně předává advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru žalobkyně. Vzhledem k tomu, že projednávaná věc není ve srovnání s ostatními případy vymáhání neuhrazených televizních poplatků nikterak specifická, nelze považovat náklady na zastoupení advokátem v dané věci za účelně vynaložené. S ohledem na shora uvedené tak bylo o nákladech řízení rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že soud přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, přičemž úspěch žalovaného byl pouze nepatrný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., podle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů podle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč.