23 C 262/2023-22 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení byl žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení 4 000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené smluvní pokuty za nevrácené pronajaté zařízení. 2. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. 3. Žalobkyně a žalovaná se dne 20. 11. 2020 písemně dohodly, že žalobkyně žalované dočasně (po blíže nespecifikovanou dobu) přenechá zařízení [číslo], (dále jen„ koncové zařízení“), za což jí žalovaná uhradí měsíčně účastníky dohodnutou částku. Pro případ, že by v případě zániku této dohody mezi účastníky do 30 dnů žalovaná žalobkyni koncové zařízení nevrátila, bylo účastníky rovněž sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat po žalované úhradu částky 4 000 Kč. 4. Soudem však nebylo zjištěno, zda žalobkyně žalované skutečně koncové zařízení přenechala, ani to, zda, popř. jakým způsobem, dohoda mezi účastníky skutečně zanikla. 5. Na základě výše uvedeného závěru o skutkovém stavu a po jeho právním posouzení soud uzavírá, že účastníci mezi sebou sice uzavřeli nájemní smlouvu (§ 2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“)), kdy předmětem nájmu sice bylo koncové zařízení, avšak v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně v postavení pronajímatele splnila svoji z této smlouvy vyplývající povinnost spočívající v přenechání tohoto koncového zařízení žalované. Z uvedeného důvodu tak soud nemohl učinit ani závěr o porušení povinnosti žalované toto zařízení po skončení nájemní smlouvy vrátit a z toho vyplývající povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu v tvrzené výši (§ 2048 o. z.). 6. Pro úplnost soud dodává, že v řízení nebyla prokázána ani ta skutečnost, že by tvrzená smlouva byla ze strany žalobkyně skutečně vypovězena, popř. že došlo jakýmkoliv jiným způsobem k jejímu zániku. 7. Na základě všech shora uvedených skutečností tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními specifikovanými výše vznikla žalované povinnost k úhradě žalobou nárokované smluvní pokuty, a to ačkoliv k tomu byla s ohledem na svá tvrzení ve smyslu § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), povinna. Následkem nesplnění takové povinnosti je zásadně stav objektivní nejistoty ohledně žalobkyní tvrzených skutečností, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila. Za této situace tak soud žalobu zamítl. 8. O náhradě nákladů soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.