1 C 155/2021-25 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobce navrhl uložit žalovanému povinnost zaplatit mu částku 11 823,81 Kč s úrokem z prodlení a smluvním úrokem ve výši 29 %. Žalobu odůvodnil tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 s účinností k témuž dni, je právním nástupcem společnosti [právnická osoba] Žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce uzavřel dne 1. 6. 2018 se žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo]. Žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 7 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků částku ve výši 5 302 Kč, která představuje úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 932 Kč s úrokovou sazbou 29 %, odměnu za zpracování a doručení ve výši 2 728 Kč a odměnu za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 728 Kč. Celkovou částku se zavázal žalovaný uhradit v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 274 Kč, poslední splátka byla stanovena na 12. 4. 2019. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, poslední platba byla uhrazena dne 20. 8. 2018. Žalovaný uhradil pouze částku 100 Kč. Ke dni 17. 12. 2018 činila dlužná jistina 7 000 Kč a poplatek 4 823,81 Kč, poté žalovaný nezaplatil na úhradu dlužné částky ničeho. 2. Žalobce požaduje po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 11 823,81 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 7 000 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 4 823,81 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 595,81 Kč představujícího úrok ve výši 29 % z jistiny ve výši 7 000 Kč jedoucí od 13. 4. 2019, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře do 20. 1. 2020, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 894,25 Kč (zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % z částky 7 000 Kč) od 28. 8. 2018 (tj. od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovaným do 20. 1. 2020), dále úroků ve výši 29 % z částky 7 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 9 % z částky 7 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalobce uvedl, že jeho právní předchůdce posoudil před poskytnutím zápůjčky s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet, vyhodnotil informace požadované a získané od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány proti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a ověřeny byly doklady uvedené v zadní části zákaznické karty, mezi které patří pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední tři měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky a nájemní/podnájemní smlouva. Žalobce byl vyzván soudem, aby předložil a označil důkazy k prokázání tvrzení o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr před uzavřením smlouvy o zápůjčce. Žalobce k výzvě soudu zopakoval tvrzení uvedená shora s tím, že právní předchůdce žalobce posoudil schopnost žalovaného předmětnou zápůjčku splácet tím, že přímo ve smlouvě je uvedeno, že zákazník rovněž potvrzuje, že [anonymizováno] před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka, tyto jsou obsahem zákaznické karty. Žalobce poukázal na to, že ze smlouvy dále plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného zápůjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobce před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná a následně po vyhodnocení získaných informací, byla teprve s žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce. Žalobce uvedl, že s ohledem na postoupení pohledávky nemá zákaznickou kartu, v níž jsou uvedeny údaje o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, k dispozici, nicméně si ji vyžádal u svého právního předchůdce a doloží ji, jakmile ji bude mít k dispozici. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené 1. 6. 2018 [číslo] mezi [právnická osoba] a žalovaným bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 7 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 5 302 Kč, který je vypočten jako součet úroků ve výši 932 Kč, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 2 728 Kč, a z částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 1 642 Kč Celkem se tedy žalovaný zavázal vrátit částku vše výši 12 302 Kč, a to formou 45 týdenních splátek po 274 Kč, zápůjční úroková sazba činí 29 % a RPSN dosahuje 312,54 %. Ze znění smlouvy je zřejmé, že žalovaný čerpal peněžní prostředky v hotovosti v den podpisu smlouvy. Z přehledu plateb vyplývá, že žalovaný uhradil pouze částku 100 Kč dne 20. 8. 2018. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem dne 20. 1. 2020 včetně přílohy (strana 69 seznamu postoupených pohledávek), je zřejmé, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky z 20. 1. 2020 soud zjistil, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno a odeslání oznámení bylo doloženo příslušným podacím lístkem. Z oznámení o postoupení pohledávky z 20. 1. 2020 je zřejmé, že je v něm vtělena rovněž výzva k úhradě částky 17 523,81 Kč, a to do 10 dnů od data doručení tohoto dopisu. Z dokladu o odeslání vyplývá, že oznámení bylo odesíláno dne 14. 2. 2020. Ve smyslu § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 19. 2. 2020 a v oznámení stanovená desetidenní lhůta k plnění končí 2. 3. 2020. 6. Přes výzvu soudu žalobce nepředložil důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti ze strany [právnická osoba], konkrétně zákaznickou kartu, na níž žalobce odkazoval v žalobě a v doplnění žaloby, kde by měly být ověřeny údaje o schopnostech splácet zápůjčku ze strany žalovaného. 7. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2 390 a následující o.z., která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobcova aktivní procesní legitimace je dána ustanovením § 1879 a násl. o. z. 8. Podle § 86 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Jako důsledek porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele stanoví § 87 odst. 1 citovaného zákona neplatnost smlouvy. Citované ustanovení dále stanoví, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobce nedoložil, jakým způsobem jeho právní předchůdce a zda vůbec zkoumal schopnost žalovaného úvěr splácet, zda posuzoval příjmy a výdaje žalovaného a zda údaje ověřoval a jakým způsobem. Nebylo tedy prokázáno, že žalobce splnil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného, před uzavřením smlouvy o zápůjčce. Povinnost soudu zabývat se tím, zda poskytoval spotřebitelského úvěru respektoval ustanovení o povinnosti posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele vyplývá i z rozhodnutí, respektive z ustálené judikatury vyšších soudů (například viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018) a dále pak z nálezu Ústavního soudu sp.zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Soud považuje závěry těchto rozhodnutí za použitelné, přestože se týkala posouzení úvěru schopnosti dle režimu zákona čísla 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11.2016. Pro použitelnost shora uvedených rozhodnutí svědčí zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie - 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, ze kterého vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnost zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice, tzn. povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důs