1 C 23/2022-36 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobce navrhl uložit žalovanému povinnost zaplatit mu částku 25 157,61Kč s úroky z prodlení a s kapitalizovanými smluvními úroky ve výši 30 857,51 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 861,66 Kč a částku 768 Kč představující náklady na upomínání. Žalobu odůvodnil tím, že je na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020 právním nástupcem společnosti [právnická osoba] Žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce uzavřel se žalovaným dne 16. 1. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr v hotovosti ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku 30 000 Kč spolu s příslušenstvím úvěru za dobu jeho trvání ve výši 37 740 Kč ve 20 měsíčních splátkách ve výši 3 387 Kč. Splatnost první splátky nastala do měsíce po podpisu smlouvy a splatnost následujících splátek byla sjednána v 1. odstavci 1. strany smlouvy pod rekapitulací závazku. Splatnost poslední splátky připadla na 16. 9. 2020. Žalovaný neuhradil předmětnou částku řádně a včas, čímž mu vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení z jistiny ve výši 25 157,61 Kč od 17. 9. 2020, přičemž žalobce nárokuje smluvní pokutu do 29. 11. 2020, a povinnost zaplatit náhradu výdajů spojených s upomínáním celkem ve výši 768 Kč, a to za 3 dopisy po 39 Kč a 3 osobní návštěvy po 217 Kč. 2. Žalobce uvedl, že jeho právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, s ohledem na výši příjmů a požadovaného úvěru původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta. Soud vyzval žalobce, aby doplnil skutková tvrzení ohledně posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr tak, aby konkrétně specifikoval, z jakých údajů ohledně příjmů a zejména výdajů žalovaného právní předchůdce žalobce vycházel, na základě čeho a zda a čím tyto údaje ověřil. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného splácet byla ověřována poskytovatelem úvěru na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, ve které žalovaný uvedl své údaje, číslo občanského průkazu, požadovanou částku úvěru, příjmy, výdaje a zaměstnání. Žalobce zdůraznil, že žalovaný je povinen při žádosti o úvěr uvést o své osobě pravdivé, správné a úplné údaje, což stvrdil svým podpisem. Na základě této žádosti byla s odbornou péčí posuzovaná úvěruschopnost žalovaného, s ohledem na výši příjmů a výši úvěru, původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru 30 000 Kč. Dle údajů uvedených žalovaným mu měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků 7 635 Kč, z čehož bylo lze dovodit, že žalovaný byl v takové finanční situaci, která mu umožnila splácet další závazky. Žalovanému tak mělo po odečtení měsíčních splátek úvěru dle jím tvrzených údajů měsíčně zůstat cca 4 250 Kč. Žalovaný nemá záznam v insolvenčním rejstříku. Předchůdce žalobce ověřoval údaje výplatní páskou a dohodou č. 1 k pracovní smlouvě. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 16. 1. 2019 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] se jí zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání ve výši 6 990 Kč, úplatou za poskytnutí úvěru ve výši 21 300 Kč, s náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 150 Kč, s poplatkem za inkaso splátek ve výši 6 300 Kč, tedy celkem částku 67 740 ve 20 měsíčních splátkách po 3 387 Kč počínaje do měsíce po podpisu smlouvy. Žalovanému byla poskytnuta částka 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. RPSN bylo stanoveno na 246,22 %. Ze žádosti žalovaného o úvěr soud zjistil, že žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjem představuje mzda ve výši 12 045 Kč, mzdu doložil výplatními páskami a dodatkem k pracovní smlouvě o prodloužení pracovního poměru do 30. 6. 2019. Jako výdaje uvedl výdaje na bydlení ve výši 4 410 Kč, neuvedl žádné náklady na dopravu, jídlo či další osobní náklady. Právní předchůdce žalobce vycházel z použitelného příjmu žalovaného ve výši 7 635 Kč. V další části žádosti o úvěr žalovaný uvedl půjčku u společnosti [právnická osoba] ve výši 28 000 Kč s tím, že k doplacení zbývá 16 620 Kč. Žalovaný neuvedl, v jaké výši úvěr u [právnická osoba] splácí. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] a žalobcem dne 21. 12. 2020 včetně přílohy je zřejmé, že pohledávka z úvěrové smlouvy [číslo] za žalovaným byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky z 18. 1. 2021 je zřejmé, že postoupení pohledávek z úvěrové smlouvy bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván, aby dlužnou částku uhradil do deseti dnů po obdržení dopisu. Z podacího archu vyplývá, že oznámení o postoupení pohledávky zahrnující výzvu k úhradě bylo odesláno žalovanému dne 19. 1. 2021. Ve smyslu § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) se tak má za to, že oznámení bylo žalovanému doručeno třetí pracovní den, tzn. 22. 1. 2021 Poslední den lhůty k plnění připadá na 1. 2. 2021. 6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující o.z. Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrových smluv v pozici spotřebitele, proto se na předmětné úvěrové smlouvy vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedených úvěrových smluv. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp.zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěru schopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřeb