1 C 273/2022-22 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobce se svou žalobou domáhá na žalovaném zaplacení částky 31 500 Kč s tvrzením, že se žalovaným dne 3. 6. 2019 uzavřel smlouvu o zápůjčce (dále též jen„ Smlouva“), na jejímž základě poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, a to za poplatek ve výši 9 000 Kč. Peníze byly žalovanému poskytnuty bezhotovostně na jeho účet dne 3. 6. 2019. Žalovaný se zavázal shora uvedené částky zaplatit ve třech měsíčních splátkách s datem poslední splátky 1. 9. 2019 Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky [webová adresa], na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy a nastavil si dle vlastní volby splatnost a výši zápůjčky. Poté žalovaný vyplnil žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje a učinil tak návrh na uzavření konkrétní smlouvy vůči žalobci. Žalobce před uzavřením Smlouvy ověřil totožnost klienta prostřednictvím skenu dokladu totožnosti a dále prostřednictvím ověřovací korunové bezhotovostní platby, jejíž součástí je rovněž informace o jméně a příjmení majitele tohoto účtu, na nějž je následně zápůjčka vyplacena. Smlouva je klientem podepsána elektronicky, a to PIN kódem, který žalobce zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. Před uzavřením Smlouvy si žalobce vyžádal informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. nahlédnutím do relevantních databází. Tyto informace jsou pak zaznamenány do zákaznické karty žalovaného. Žalovaný na svůj dluh neuhradil do podání žaloby ničeho. Žalobce proto požaduje po žalovaném zaplatit částku 24 000 Kč představující jistinu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 24 000 Kč od 2. 9. 2019, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč představující 5 upomínek zaslaných žalovanému, částku 7 500 Kč představující smluvní pokutu dle č. 2 Smlouvy a náklady řízení. 2. K výzvě soudu žalobce doplnil skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Uvedl, že žalovaný uvedl, že je zaměstnán na plný úvazek po dobu více než pěti let ve společnosti [právnická osoba] s měsíčním příjmem ve výši 29 889 Kč na základě smlouvy na dobu neurčitou jako slévač. Ověření příjmů žalovaného bylo provedeno na základě výplatních pásek žalovaného za měsíce březen 2019 a duben 2019. Z doložených výplatních pásek nebylo zjištěno, že by zaměstnavatel strhával žalovanému jakékoli částky na předchozí exekuce. Žalobce měl tedy z prokázané, že žalovaný má stabilní zaměstnání a příjem. Ohledně výdajů žalovaný uvedl, že jeho měsíční výdaje činí částku 9 000 Kč. Dále uvedl, že je svobodný, nemá nezletilé děti a bydlí„ ve vlastním“. Následně žalobce nahlédl do centrální evidence exekucí, kde žalovaný neměl žádný záznam. Na základě shora uvedeného byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 15 000 Kč, což je částka, která se vejde do limitu 20 889 Kč, což je částka vzniklá po odečtení výdajů od příjmů žalovaného. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Ze Smlouvy bylo zjištěno, že žalobce poskytl žalovanému dne [datum] zápůjčku ve výši 15 000 Kč. Účastníci si ve Smlouvě v bodu 1.3. dohodli povinnost žalovaného zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč. Zápůjčka spolu s poplatkem měla být žalovaným zaplacena ve třech měsíčních splátkách po 8 000 Kč, když první splátka byla splatná třicátý první den od poskytnutí zápůjčky, druhá splátka byla splatná šedesátý druhý den od poskytnutí zápůjčky a třetí splátka byla splatná devadesátý třetí den od poskytnutí zápůjčky. V bodě 2.4. si strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení žalovaného se zaplacením. V bodě 2.5. si strany sjednaly též povinnost zaplatit za každou písemnou upomínku 500 Kč (max. za 5 upomínek). Tvrzení žalobce, že žalovaný neuhradil dluh ani zčásti, nebylo konkrétními důkazy vyvráceno. 5. Ze sdělení žalobce soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je zaměstnán na plný úvazek ve společnosti [právnická osoba] s měsíčním příjmem ve výši 28 889 Kč na základě smlouvy na dobu neurčitou jako slévač. Dále žalovaný žalobci uvedl, že je svobodný, žije„ ve vlastním“ a jeho měsíční výdaje činí 9 000 Kč. Žalobce předložil k prokázání tvrzení o úvěruschopnosti žalovaného výplatní pásku z měsíce března 2019, ze které se podává příjem žalovaného za daný měsíc ve výši 29 889 Kč a výplatní pásku z měsíce dubna 2019, ze které se podává příjem v též částce. Dále žalobce předložil výpis z nahlédnutí do centrální evidence exekucí ohledně žalovaného v den podání žádosti o zápůjčku. Jiné doklady k prokázání svého tvrzení o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce nedoložil. 6. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2 390 a následující o.z., která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o zápůjčce. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o sp