1 C 107/2024-56 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit jí částku 111 182,95 Kč s úroky a s úroky z prodlení. Žalobkyně tvrdí, že se žalovanou uzavřela dne 17. 10. 2021 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“) prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně, které je obdobou internetového bankovnictví. Totožnost žalované byla ověřena oproti platným dokladům. Žalovaná smlouvu podepsala SMS kódem zaslaným jí na její verifikované telefonní číslo. Úvěrový rámec činil 110 000 Kč, žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 20. dni v měsíci. Žalovaná vyčerpala celkem 118 536,85 Kč, na poskytnutý úvěr uhradila celkem 63 400 Kč. Žalovaná porušila svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně proto využila svého oprávnění sjednaného v odst. 6.1 ÚP a zesplatnila úvěr ke dni 11. 10. 2023 a vyzvala žalovanou k úhradě celé dlužné částky. Žalobkyně se domáhá částky 111 182,95 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 108 704,96 Kč, poplatků za pojištění ve výši 792,99 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč dle oddílu Důsledky nesplácení úvěru Smlouvy a podkapitoly odst. 7.1. Smlouvy.2. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalované úvěr splácet žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že žalobkyně naplňuje svou zákonnou povinnost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, pro jehož účely je využíván statistický model, který posuzuje příjmovou a výdajovou stránku a přezkoumává několik podstatných ukazatelů, jimiž jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Pro předcházení předlužení zajišťuje žalobkyně kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky (MLS), který je vypočítáván vždy jak na klienta, tak i na jeho domácnost. Do výpočtu MLS klienta se započítávají částky životních minim klienta a ev. jím vyživovaných dětí (poměrné části), spolu se splátkovou zátěží klienta, včetně splátky schváleného úvěru. Do výpočtu MLS domácnosti se vedle splátky schváleného úvěru započítává vyšší z níže uvedených dvou hodnot, které věřitel mezi sebou vzájemně porovná. První hodnotou jsou minimální uvěřitelné výdaje domácnosti, což je statistický údaj obsahující součet životních minim členů domácnosti, splátky žadatele a očekávané minimální náklady na bydlení stanovené kontrolovanou osobou normativně pevně daným výpočtem založeným na statistických datech publikovaných Českým statistickým úřadem a Ministerstvem práce a sociálních věcí, který vychází z počtu osob v domácnosti, včetně vyživovaných dětí a velikosti obce. Druhou hodnotou jsou celkové pravidelné měsíční výdaje celé domácnosti, což je údaj deklarovaný klientem v rámci žádosti o úvěr obsahující součet výdajů domácnosti na bydlení, splátek klienta a ostatních členů domácnosti a dalších pravidelných nákladů spojených se zdravotní péčí, cestováním do zaměstnání atd. Tyto dva výpočty se porovnají a využije se ten MLS, který je nižší. Žalobkyně tvrdila, že při výpočtu MLS žalované ke Smlouvě vycházela z jejího příjmu 22 000 Kč, životního minima ve výši 3 860 Kč, ze skutečnosti, že splátky jiným společnostem dosahují 15 150 Kč, výše schváleného úvěru činí 2 970 Kč a zbývajícím MLS žalované tak dosahuje 20 Kč. Při výpočtu MLS domácnosti žalované vycházela žalobkyně z příjmu žalované 22 000 Kč, z příjmu ostatních členů domácnosti 30 000 Kč, z měsíčních výdajů domácnosti 25 000 Kč, a proto zbývající MLS domácnosti dosahoval 24 030 Kč. Dále žalobkyně provedla šetření v rejstřících NRKI, SOLUS, CEE a ISIR. Žalobkyně si od žalované vyžádala výpis z účtu za měsíc červenec 2021, z něhož si žalobkyně ověřila tvrzení žalované o výši jejích příjmů, potažmo výdajů. Žalovaná při kontraktačním procesu uvedla, že je zaměstnána u společnosti , právnická osoba, Od této společnosti žalovaná dle výpisu obdržela platbu, jejíž výše korespondovala s tvrzenou výší mzdy ve Smlouvě. Žalovaná rovněž dle výpisu obdržela platbu v částce 4 846,92 Kč, a to z neznámého titulu. Žalobkyně z výpisu ověřila výdaje žalované, mezi nimi například výdaje na stravu, léky, ošacení a telekomunikační služby. Žalobkyně tvrdí, že o řádném posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně svědčí i skutečnost, že žalovaná na úvěrovou smlouvu hradila po dobu 1,5 roku, a byla tak nepochybně schopna daný úvěr splácet.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaná je státní občankou Bulharska. Česká republika i Bulharsko jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaná měla v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o úvěru ze dne 17. 10. 2021 č. , hodnota, , kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel se žalovanou (dále jen „Smlouva“), soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce do 110 000 Kč. Totožnost žalované byla ověřena oproti průkazu o povolení k pobytu, žalovaná se zavázala úvěr splácet spolu s úroky ve výši 27,88 % ročně (RPSN 31,73 %) v měsíčních splátkách po 2 970 Kč. Pro případ nezaplacení jakékoli splátky řádně a včas se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 Kč, dále pro případ zesplatnění jednorázovou smluvní pokutu ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a úhrady za pojištění, max. 0,1 % denně z dlužné částky, a účelně vynaložené náklady za vymáhání ve výši 100 Kč za měsíc. Skutečnost, že žalovaná načerpala finanční prostředky ve výši 118 536,85 Kč a uhradila 63 400 Kč vyplývá z transakční historie Smlouvy. Z listinných důkazů, které byly v řízení provedeny a nebyly výslovně v odůvodnění rozsudku uvedeny, nebyla učiněna žádná ve věci významná skutková zjištění.6. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovše