1 C 125/2024-23 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit částku 130 029,72 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 je právním nástupcem společnosti , právnická osoba, Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 6. 7. 2021 se žalovanou smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, (dále jen „Smlouva“), na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 90 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala zaplatit spolu s jistinou částku 102 286 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 78 151 Kč s úrokovou sazbou 21,69 % ročně, částku za zpracování Smlouvy ve výši 1 500 Kč a částku 19 539 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení. Celkem se žalovaná zavázala uhradit částku 192 286 Kč, a to ve 24 pravidelných měsíčních splátkách po 8 012 Kč, poslední splátka byla stanovena na 6. 7. 2023. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, poslední platba byla uhrazena dne 19. 10. 2022, celkem žalovaná uhradila částku 59 601 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady neuhrazené jistiny ve výši 72 114,25 Kč, dlužné částky poplatku ve výši 57 915,47 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3 606,25 Kč, kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 21,69 % ročně z dlužné částky 72 114,25 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny 72 114,25 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.2. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaná je státní občankou Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaná měla v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované. Uvedla, že její právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Poskytnuté informace byly zaznamenány do žádosti o úvěr. Současně si právní předchůdce žalobkyně z insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je zaměstnána u společnosti , jméno FO, , výše jejích měsíčních příjmů činí 8 837 Kč, další čisté příjmy domácnosti činí 32 000 Kč, uvedla, že nemá žádnou vyživovací povinnost, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Příjmy žalované zkoumal právní předchůdce dle, výplatních pásek. Právní předchůdce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení, která žalovaná uvedla v žádostech o úvěru.4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.5. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy soud zjistil, že se jí společnost , právnická osoba, zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 90 000 Kč v hotovosti a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu poplatkem ve výši 99 190 Kč skládající se z úroku ve výši 78 151 Kč, částky za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 19 539 Kč. Současně bylo sjednáno doplňkové pojištění ve výši 3 096 Kč za celou dobu trvání úvěru. Celkem se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 192 286 Kč, to vše v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 8 012 Kč, poslední splátka činí 8 010 Kč. Poslední splátka byla stanovena na den 6. 7. 2023. Částka 90 000 Kč byla žalované poskytnuta v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná uhradila celkem částku ve výši 59 601 Kč. Tvrzení žalobkyně, že žalovaná uhradila tuto částku, nebylo konkrétními důkazy vyvráceno. Ze žádosti o úvěr ze dne 6. 7. 2021 vztahující se ke Smlouvě soud zjistil, že žalovaná uvedla, že jejím zaměstnavatelem je , jméno FO, , její čistý měsíční příjem činí výši 8 837 Kč, měsíční výdaje uvedla ve výši 1 000 Kč, které nijak nespecifikovala. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je svobodná žije v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost. Tvrzené předložení výplatních pásek žalované nebylo prokázáno žádnými listinami. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi , právnická osoba, a žalobkyní dne 6. 7. 2021, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy o úvěru za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023 je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalované oznámeno a žalovaná byla vyzvána, aby uhradila dlužnou částky žalobkyni.6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebite