1 C 184/2024-25 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá zaplacení částky 44 175,41 Kč s příslušenstvím tvrzením, že je na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 právní nástupkyní společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, .(dříve , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, .), která uzavřela se žalovanou dne 22. 1. 2020 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši 49 175,41 Kč, úvěr měl být splacen nejpozději do 22. 3. 2024. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky www. , Anonymizováno, .cz, na které se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním svých osobních údajů, po dokončení registrace zaslala původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti úvěr splácet jí byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy, ve znění odpovídající smlouvy o revolvingovém úvěru s navrhovanou výší úvěru, kterou žalovaná čerpala v částce 49 175,41 Kč, se splatností dne 22. 3. 2022. Žalobkyně uvedla, že celková výše nároků žalobkyně po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalované činí 44 175,41 Kč nejpozději splatných dne 22. 3. 2024. K úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že původní věřitel ověřoval úvěruschopnost výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílů mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, když se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Dále byla žalovaná lustrována ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované, původní věřitel identifikoval platby uvedením variabilního symbolu , var. symbol, .2. Žalovaná uvedla, že úvěrovou smlouvu uzavřela přes web, původní věřitel po ní nepožadoval doložit žádné doklady k jejím příjmům a výdajům. Žalovaná čerpala úvěr postupně, maximálně vyčerpala částku 35 000 Kč, následně úvěr splácela ve splátkách po 4 500 Kč až 5 000 Kč, a to prostřednictvím aplikace, do které již nyní nemá přístup. Uvedla, že nevybrala více než 35 000 Kč a nejméně polovinu, možná celou částku, zaplatila ve splátkách.3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 1. 2020 (dále jen „Smlouva“) vyplynulo, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované úvěr až do výše 80 000 Kč s tím, žalovaná byla oprávněna čerpat úvěr opakovaně na základě žádosti o čerpání prostřednictvím webové aplikace. Žalovaná se zavázala splácet úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši odpovídající 12,5 % nesplaceného úvěru nebo ve výši 1 000 Kč, podle toho, která částka je větší. Úrok byl sjednán ve výši 11,99 %, RPSN dosahovalo 289,06 %.4. Žalobkyně přes výzvu soudu neuvedla konkrétní tvrzení, jak žalovaná úvěr čerpala a splácela a jak právní předchůdce žalobkyně jednotlivé splátky úvěrů zužitkoval. Přes výzvu soudu dále žalobkyně neuvedla konkrétní skutková tvrzení, z jakých údajů ohledně příjmů a výdajů žalované právní předchůdce žalobkyně vycházel, na základě čeho, a zda a čím tyto údaje ověřil. Žalobkyně předložila listiny v anglickém jazyce, jedná se výpisy z vnitřního systému právního předchůdce žalobkyně a přehled jednotlivých faktur, bez předložení (s výjimkou jediné) těchto faktur. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 mezi společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, p.l.c. a žalobkyní ve znění dodatku číslo 2 z 18. 11. 2021 vyplývá, že pohledávka z úvěrové smlouvy za žalovanou byla postoupena na žalobkyni.5. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.6. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.8. Soud se tedy zabýval tím, zda předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce řádně zkoumal úvěruschopnost žalované, že zhodnotil její schopnost úvěr splácet, že posuzoval výdaje a příjmy žalované. Žalobkyně pouze obecně tvrdila, že úvěruschopnost žalované p