1 C 233/2024-29 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Předmětem řízení je částka 39 400 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdí, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 s účinností k témuž dni, nabyla od společnosti , právnická osoba, pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o úvěru č. , tel. číslo, , kterou se žalovaným uzavřel její právní předchůdce (dále také jen „Smlouva“). Žalobkyně tvrdí, že na základě Smlouvy poskytl její právní předchůdce žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal v souvislosti se zápůjčkou zaplatit částku ve výši 10 180 Kč, představovanou součtem kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 7 012 Kč s úrokovou sazbou ve výši 18,37 % ročně, částkou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částkou za službu komfortního splácení ve výši 1 668 Kč. Žalovaný se zavázal celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatků zaplatit v 52 týdenních splátkách po 773 Kč, poslední splátka byla sjednána na 16. 11. 2023. Žalovaný uhradil celkem 780 Kč. Přes výzvu žalobkyně žalovaný další dlužné částky neuhradil. K výzvě soudu žalobkyně doplnila skutková tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, uvedla, že její právní předchůdce splnil svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to zejména na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty ze dne 17. 11. 2022. Právní předchůdce žalobkyně zjistil majetkovou situaci žalovaného ze složenek za měsíce říjen a listopad 2022 a z insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, zejména že má příjem z invalidního důchodu ve výši 9 964 Kč, nemá žádnou vyživovací povinnosti, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, dospěl právní předchůdce žalobkyně k závěru, že je schopnost žalovaného zápůjčku splácet dostatečná.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Ze Smlouvy o úvěru ze dne 17. 11. 2022 č. , tel. číslo, , kterou uzavřela společnost , právnická osoba, , jako poskytovatel úvěr se žalovaným, soud zjistil, že se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, částka byla poskytnuta v hotovosti při podpisu Smlouvy. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s částkou 10 180 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 43 % ročně ve výši 7 012 Kč, částkou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částkou za službu komfortního splácení ve výši 1 668 Kč. Žalovaný se zavázal celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku zaplatit ve 52 týdenních splátkách po 773 Kč. Skutečnost, že žalovaný úvěr vyčerpal v hotovosti, vyplývá z předmětné Smlouvy, úhrada částky 780 Kč, vyplývá z platební historie Smlouvy. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný vyjma 780 Kč ničeho dalšího neuhradil, nebylo žádnými důkazy vyvráceno.4. Pohledávka ze Smlouvy za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 uzavřenou mezi společností , právnická osoba, , jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, a to s účinností ke dni 29. 1. 2024, jak soud zjistil z citované smlouvy o postoupení ve spojení se seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno, jak vyplývá z dopisu ze dne 29. 1. 2024 ve spojení s podacím lístkem z téhož dne. Z ostatních provedených a v odůvodnění rozsudku výslovně necitovaných důkazů nevyplynuly žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci.5. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.8. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně v případě