1 C 246/2024-20 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá zaplacení částky 14 254 Kč z titulu smlouvy o úvěru, na základě které poskytl původní věřitel společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, . žalované částku 10 000 Kč. Žalobkyně tvrdí, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 5. 2024 postoupil původní věřitel pohledávku za žalovanou z původního věřitele na společnost , právnická osoba, . Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 16. 5. 2024 se společností , právnická osoba, . Žalobkyně dále tvrdí, že na základě shora uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru byl původním věřitelem poskytnut žalované úvěr ve výši 10 000 Kč dne 28. 6. 2022, a žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 994,11 Kč a úrokem ve výši 259,89 Kč nejpozději do 28. 10. 2022. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky www., Anonymizováno, .cz, na které se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů, a to včetně svého telefonního čísla a e-mailové adresy. Tím zahájila kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu dle smlouvy o úvěru. Po dokončení registrace zaslala žalovaná původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopností žalované úvěr splácet jí byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Žalovaná odsouhlasila znění smlouvy verifikačním kódem ve formě SMS. Žalované byly zaslány peněžní prostředky dne 28. 6. 2022 na bankovní účet, který žalovaná uvedla ve smlouvě. Žalobkyně tvrdí, že žalovaná byla lustrována z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI a NRKI. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalované a žádosti o úvěr bylo vyhověno. Žalobkyně výslovně uvedla, že k tomuto nenavrhuje žádných dalších důkazů. Žalobkyně dále tvrdí, že žalovaná nehradila úvěr řádně, neuhradila ničeho.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaná je státní občankou Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěr) poskytnuty, tedy soudy ČR. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaná měla v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 28. 6. 2022 č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, (dále jen „Smlouva“) ve spojení s výpisem z účtu žalované č. , č. účtu, vedeného u , právnická osoba, . za období měsíce červen 2022, se sdělením , právnická osoba, ., že majitelkou daného účtu byla ke dni v červnu 2022 žalovaná, která měla současně dispoziční oprávnění k účtu, a s potvrzením ČSOB a.s. o provedení transakce, bylo zjištěno, že společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, . poskytla žalované dne 28. 6. 2022 částku 10 000 Kč. Tvrzení žalobkyně, že žalovaná neuhradila úvěr ani zčásti, nebylo konkrétními důkazy vyvráceno. Pohledávka za žalovanou byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 5. 2024 uzavřenou mezi společností , Anonymizováno, , právnická osoba, . jako postupitelem na společnost , právnická osoba, . Dílčí smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřenou dne 20. 5. 2024 mezi společností , právnická osoba, . jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, byla pohledávka za žalovanou vyplývající ze Smlouvy postoupena na žalobkyni, jak soud zjistil z citované smlouvy o postoupení pohledávek ve spojení s příslušným seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 6. 2024, jak vyplývá z oznámení o postoupení pohledávky ve spojení s podacím lístkem z téhož dne.5. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , Anonymizováno, , právnická osoba, . a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z., neboť pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni.6. Soud se zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud př