1 C 255/2024-29 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá zaplacení částky 16 528 Kč s úrokem z prodlení představující dlužnou jistinu v částce 16 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 528 Kč dle smlouvy o úvěru uzavřené dne 29. 7. 2023 mezi společností , právnická osoba, a žalovaným. Žalobkyně tvrdí, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023 postoupil původní věřitel pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně dále tvrdí, že na základě shora uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru byl původním věřitelem poskytnut žalovanému úvěr ve výši 16 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději do 31. 10. 2023. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky původního věřitele www., Anonymizováno, .cz, na které si žalovaný zvolil výši úvěru a termín splatnosti, seznámil se s veškerými poplatky a úroky. Žalovaný se zaregistroval zadáním osobních údajů, a to včetně svého telefonního čísla a e-mailové adresy, poté byl seznámen s obsahem smlouvy, čímž učinil návrh na uzavření smlouvy. Původní věřitel vyplatil dne 29. 7. 2023 na bankovní účet, který žalovaný uvedl ve smlouvě, částku 16 000 Kč. Žalobkyně tvrdí, že úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, žalovaný byl lustrován ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI, žalobkyně nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaný před uzavřením smlouvy prohlásil, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv dluhu a není si vědom, že by byl evidován v databázi dlužníků.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 29. 7. 2023 č. , tel. číslo, (dále jen „Smlouva“), ve znění Dodatků č. 1 až 10, ve spojení s výpisem z účtu žalovaného č. , č. účtu, vedeného u , Anonymizováno, a.s. za období od 29. 7. 2023 do 30. 8. 2023, ve spojením se sdělením , Anonymizováno, a.s., z něhož je zřejmé, že majitelem uvedeného účtu byl v daném období žalovaný, který měl současně dispoziční oprávnění k účtu, bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, poskytla žalovanému dne 29. 7. 2023 celkem částku 16 000 Kč. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil 0 Kč, nebylo konkrétními důkazy vyvráceno. Žalovaný uvedl své osobní údaje, rovněž své číslo účtu, na které byly peněžní prostředky právním předchůdcem žalobkyně poukázány. Převodu částky 16 000 Kč předcházela verifikační platba 1 Kč na účet původního věřitele, jak vyplývá ze shora uvedeného výpisu z účtu. Soud proto nemá pochybnosti o tom, že Smlouvu uzavřel právě žalovaný. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023 uzavřenou mezi společností , právnická osoba, jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem na žalobkyni, jak soud zjistil z citované smlouvy o postoupení pohledávek ve spojení s příslušným seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 14. 3. 2024, jak vyplývá z oznámení o postoupení pohledávky z téhož dne.4. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z., neboť pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.5. Soud se zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.6. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.7. Soud se tedy zabýval tím, zda předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Žalobkyně pouze obecně uvedla, že původní věřitel provedl lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích a vycházel z tvrzení žalovaného. Taková skutková tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy jsou nedostatečná. Žalobkyně nenavrhla důkazy ani k prokázání těchto svých obecných tvrzení. Netvrdila ani neprokazovala, že by její právní předchůdce posuzoval výši příjmů a výdajů a z toho plynoucí schopnost žalovaného daný úvěr splácet. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že žalobkyně konkrétně netvrdila ani neprokázala, že by její právní předchůdce zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Pro úplnost soud uvádí, že poučovací povinnost dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ohledně břemene tvrzení a dů