1 C 94/2024-17 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá zaplacení částky 14 644,70 Kč s příslušenstvím tvrzením, že je na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2023 právní nástupkyní společnosti , právnická osoba, ., která uzavřela se žalovanou dne 20. 4. 2022 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému téhož dne finanční prostředky ve výši 7 000 Kč, a to za poplatek ve výši 7 644,70 Kč. Poplatek a jistina byly splatné dne 20. 5. 2022, žalovaný na úhradu neuhradil ničeho. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky www. , Anonymizováno, .cz, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním svých osobních údajů, po dokončení registrace zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy, podpis žalovaného byl po ověření jeho totožnosti dle průkazu totožnosti nahrazen verifikačním unikátním SMS kódem. Žalobkyně tvrdí, že úvěruschopnost žalovaného ověřoval její právní předchůdce lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, předchůdce žalobkyně neměl důvodné pochybnosti o platební schopnosti žalovaného splácet úvěr. K ověřování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně výslovně uvedla, že k tomuto tvrzení nenavrhuje další důkazy.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 20. 4. 2022 (dále jen „Smlouva“) ve spojení s výpisem z účtu žalovaného č. , č. účtu, vedeného u , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . za období dubna 2022 bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, . poskytla žalovanému dne 20. 4. 2022 částku výši 7 000 Kč. Účastníci si ve Smlouvě dohodli povinnost žalovaného zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 7 644,70 Kč, jistinu ve výši 7 000 Kč spolu s poplatkem se žalovaný zavázal zaplatit ve do 20. 5. 2022. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradila 0 Kč, nebylo konkrétními důkazy vyvráceno. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením Smlouvy žalobkyně nespecifikovala, jak konkrétně její právní předchůdce zjišťoval a ověřoval příjmy a výdaje žalovaného a jak dospěl k závěru o jeho úvěruschopnosti. Zároveň nenavrhl k prokázání svého tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti ze strany předchůdce žalobkyně žádné důkazy. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 11. 12. 2023 mezi společností , právnická osoba, . jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, jak soud zjistil z citované smlouvy o postoupení pohledávek ve spojení s příslušným seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, jak vyplývá z dopisu ze dne 21. 12. 2023.4. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.5. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.6. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.7. Soud se tedy zabýval tím, zda předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, že zhodnotil jeho schopnost úvěr splácet, že posuzoval výdaje a příjmy žalovaného. Žalobkyně pouze obecně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného posoudil její právní předchůdce řádně, když provedl lustraci ve veřejně dostupných rejstřících. Pro úplnost soud uvádí, že poučovací povinnost dle § 118a odst.1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ohledně břemene tvrzení a důkazního břemene se vztahuje jen na poučování v rámci jednání soudu, poučení nemohl žalobkyni soud s ohledem na její nepřítomnost poskytnout. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru neplatná.8. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnos