1 C 243/2025-47 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 195 250 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, – , Anonymizováno, č. , hodnota, uzavřené účastníky dne 26. 9. 2022 (dále jen „Smlouva“) byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 604 094 Kč, částka se skládá z částky 586 499,003 Kč a z poplatku ve výši 17 594,97 Kč. Předmětem financování bylo vozidlo , Anonymizováno, , jméno FO, . Žalovaný se zavázal zaplatit spolu s poskytnutou jistinou i úrok ve výši 13,61 % z čerpané jistiny, uhradil celkem 25 splátek ve výši 230 925 Kč, z toho částka 68 562 Kč byla započtena na jistinu. Žalobkyně při uzavření Smlouvy vytvořila „Plán v případě řádného splácení“, který vyčísluje smluvní úrok, jak by přirůstal a jak by byl postupně hrazen při řádném splácení, žalovaný měl uhradit úrok celkem ve výši 185 730 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení poté, co neuhradil splátku splatnou dne 26. 12. 2024. Žalovaný na úrok uhradil celkem 162 363 Kč, žalobkyně proto požaduje úhradu úroku ve výši 23 367 Kč. Dále žalobkyně tvrdí, že jí v souvislosti s prodlením žalovaného vznikly náklady ve výši 11 070 Kč.2. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením Smlouvy byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, vyhodnocovala nejen informace poskytnuté žalovaným, ale tyto následně konfrontovala s výstupy z celé řady registrů, jako jsou např. SOLUS, insolvenční rejstřík, a byla schopna posoudit shodu mezi tvrzeními žalovaného a objektivně pravdivými informacemi získanými z nezávislých zdrojů. Při posouzení úvěruschopnosti byly ověřovány jak příjmy, tak i výdaje žalovaného, a to včetně nákladů na bydlení, splátek jiných úvěrů a dalších závazků. Údaje byly ověřovány z doložených dokladů a z veřejných i komerčních registrů.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, , Anonymizováno, ze dne 24. 9. 2022 č. , hodnota, soud zjistil, že se jí žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 604 094 Kč na financování vozidla rov. Zn. , Anonymizováno, , jméno FO, v kupní ceně 689 999 Kč při přímé platbě žalovaného ve výši 103 500 Kč. Žalovaný se zavázal hradit úvěr v měsíčních splátkách po 9 237 Kč, poplatek za sjednání úvěru činil 3 % z financované částky úvěru, roční úroková sazba byla sjednána ve výši 13,61 %, RPSN 15,35 %. Z přehledu transakcí na účtu žalobkyně vyplývá, že dne 26. 9. 2022 byla vyplacena částka 586 499,03 Kč, vozidlo žalovaný převzal dne 24. 9. 2022. Skutečnost, že žalovaný uhradil celkem 230 925 Kč je zřejmá z historie splácení úvěru.5. Ve zprávě o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru , Jméno žalobkyně, . je uvedeno, že žalobkyně ověřila totožnost žalovaného dle občanského a řidičského průkazu, provedla šetření v registru SOLUS, v centrální evidenci exekuce a insolvenčním rejstříku, vycházela z hlavního příjmu žalovaného ve výši 72 030 Kč měsíčně, z výše nájemného 5 000 Kč měsíčně, z výše hypotéky 4 513 Kč měsíčně, z výše splátek úvěrů ve výši 27 158 Kč měsíčně a jiných závazků, např. výživného v částce 3 000 Kč. Uvedla, že údaje ověřila z výplatních pásek a z příslušných databází. Dospěla k závěru, že rozdíl příjmů a výdajů činí 32 359 Kč a že při výši měsíční splátky 9 237 Kč je žalovaný úvěruschopný. Ověřování příjmů žalovaného žalobkyně prokázala pracovní smlouvou se společností Internom , Anonymizováno, , Anonymizováno, výplatními páskami za měsíce červen až srpen 2022.6. Z provedených a v odůvodnění rozsudku výslovně neuvedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí ve věci, případně tato vyplývají z jiných provedených důkazů.7. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.10. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedůsledně ověřovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně řádně ověřila z výplatních pásek a pracovní smlouvy příjem žalovaného, avšak žádným způsobem ne