1 C 252/2025-46 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 22 192 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 s účinností k 25. 3. 2025 je právním nástupcem společnosti , právnická osoba, . Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 30. 8. 2023 se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na základě níž poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal v souvislosti s poskytnutým úvěrem zaplatit částku 8 592 Kč představující součet úroku v pevné výši 507 Kč, paušální ceny za plnění a za služby související s poskytnutím úvěru ve výši 4 900 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 385 Kč a úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 1 800 Kč. Celkovou částku 18 592 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, poslední splátku byl povinen uhradit do dne 30. 10. 2024. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas, žalovaný uhradil pouze dne 31. 8. 2023 ve výši 1 400 Kč a dnem následující po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky tak vzniklo právnímu předchůdci žalobce právo na uhrazení celé zbývající neuhrazené částky. Žalobkyně požaduje po žalovaném uhrazení částky 22 192 Kč představující dlužnou jistinu ve výši 9 316,15 Kč, úrok za poskytnutí úvěru 440,53 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru 4 478 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 1 285 Kč, inkasní poplatek 1 671,43 Kč, smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč, dále kapitalizované úroky za období od 31.10.2024 do 20. 2. 2025 ve výši 598,62 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 147,85 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 9 316,15 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky, Anonymizováno, 9 756,68 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení.2. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že V žalobě žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy byla jejím právním předchůdcem řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, bylo provedeno vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a jejich ověření doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných rejstříků NRKI, BRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku. Poskytovatel úvěru vycházel z toho, že žalovaný pracoval u společnosti , právnická osoba, s příjmem 13 454 Kč a výdaji 8 021 Kč, bydlel u rodičů, byl svobodný a neměl vyživovací povinnost. Příjmy byly ověřeny z pracovní smlouvy a výplatních pásek, výdaje z výpisů z bankovního účtu.3. Žalovaný uvedl, že mu byla na základě Smlouvy vyplacena částka 10 000 Kč v hotovosti, předkládal pouze doklady totožnosti a pracovní smlouvu, při uzavírání smlouvy uvedl, že platí náklady na bydlení (nájem, služby) 28 500 Kč a že má čtyři děti, žádosti o úvěr nečetl, uhradil pouze jednu splátku v částce 1 400 Kč, neboť přišel o zaměstnání. V současnosti je zaměstnán, jeho mzda dosahuje 30 000 Kč až 36 000 Kč měsíčně, družka je vedena na úřadu práce, pobírá podporu v nezaměstnanosti ve výši 8 500 Kč, nájem činí 28 500 Kč. Žalovaný má čtyři nezletilé děti, z toho dvě nejstarší již nestudují, rodina pobírá přídavky na děti ve výši 3 100 Kč a od října 2010 příspěvek na bydlení v částce 17 500 Kč, který je zasílán na účet pronajímatele bytu. Žalovaný požádal o možnost hradit dlužnou částku ve splátkách po 2 000 Kč až 3 000 Kč měsíčně.4. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaný měl v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.5. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 30. 8. 2023 soud zjistil, že se jí společnost , právnická osoba, zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, tato částka mu byla poskytnuta v hotovosti v den podpisu Smlouvy. Spolu s touto částkou měl žalovaný uhradit poplatek úrok v celkové výši 507 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 4 900 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 385 Kč a inkaso plateb v hotovosti ve výši, Anonymizováno, 1 800 Kč. Celkovou dlužnou částku 18 592 Kč měl žalovaný uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. RPSN činila 270,48 % ročně. V žádosti o úvěr je uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán ve společnosti , právnická osoba, s měsíčním příjmem 13 454 Kč, že jeho měsíční výdaje za bydlení činí 3 500 Kč, za dopravu, jídlo a další osobní náklady vynakládá 1 000 Kč měsíčně a srážky ze mzdy činí 933 Kč, celkem jeho výdaje činí 5 433 Kč. V žádosti o úvěr je uvedeno, že příjmy žalovaného byly ověřovány dle pracovní smlouvy a výplatními páskami, není tam uvedeno, že by žalovaný předkládal výpisu z bankovního účtu. Žalobkyně k prokázání tvrzení o ověření příjmu předložila dodatek č. 1 k pracovní smlouvě žalovaného se společností , právnická osoba, a výplatní pásky žalovaného za dubna až června 2025, z nichž vyplynulo, že průměrná čistá mzda žalovaného za toto období dosahovala 13 454 Kč.6. Tvrzené ověření výdajů žalovaného a lustrace ve veřejných rejstřících nebylo přes poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. ze strany žalobkyně prokázáno žádnými listinami.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní dne 12. 3. 2025, s účinností k 25. 3. 2025, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván, aby uhradil dlužnou částky žalobkyni.8. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na