1 C 258/2025-31 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 110 131,80 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 s účinností k témuž dni je právním nástupcem společnosti , právnická osoba, Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 23. 1. 2022 se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 238766844 (dále jen „Smlouva“), na základě níž poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 90 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal v souvislosti s poskytnutým úvěrem zaplatit částku 48 980 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 32 288 Kč, s úrokovou sazbou 12,75 % ročně, částku za zpracování smlouvy v částce 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení v částce 11 322 Kč. Žalobkyně uvedla, že žalovaný měl úvěr splácet formou 30 měsíčních splátek po 4 633 Kč, žalovaný však nehradil splátky řádně a včas a dostal se do prodlení s úhradou dlužné částky, poslední splátka byla žalovaným uhrazena dne 19. 10. 2022. Žalobkyně požaduje po žalovaném uhrazení částky 110 131,80 Kč představující dlužnou jistinu ve výši 76 176,91 Kč a dlužný poplatek ve výši 33 954,89 Kč, dále kapitalizované úroky ve výši 7 452,64 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 5 072,11 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 76 176,91 Kč od 28. 1. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 47 496,32 Kč od 30. 1. 2025 do zaplacení a úroky z prodlení. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na pohledávku uhradil celkem 25 532 Kč.2. V žalobě žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy byla jejím právním předchůdcem řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného, bylo provedeno vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, který byl dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, získané informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného, a to zejména z pracovní smlouvy, výplatních pásek za poslední 3 měsíce, z nájemní/podnájemní smlouvy. K výzvě soudu žalobkyně doplnila skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když sdělila, že žalovaný před uzavřením smlouvy uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr u společnosti , Anonymizováno, s měsíčním příjmem 50 094 Kč, žije v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Právní předchůdce si ověřil, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení, majetkovou situaci žalovaného ověřil z pracovní smlouvy a z výpisů z bankovního účtu za období listopadu a prosince 2021. Dospěl k závěru, že schopnost žalovaného hradit úvěr je s ohledem na jeho příjem a výši úvěru dostatečná.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaný měl v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.5. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 238766844 ze dne 23. 1. 2022 soud zjistil, že se jí společnost , právnická osoba, zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 90 000 Kč, tato částka mu byla poskytnuta v hotovosti v den podpisu Smlouvy. Spolu s touto částkou měl žalovaný uhradit poplatek 45 110 Kč skládající se z částky 32 288 Kč představující úrok, částky 1 500 Kč představující poplatek za zpracování úvěru a částky 11 322 Kč představující službu komfortního a flexibilního splácení. Celkovou dlužnou částku 138 980 Kč měl žalovaný uhradit ve 30 měsíčních splátkách po 4 633 Kč. Úroková sazba činila 25,25 % ročně, výpočtem zadaných výší úvěru splátek je zřejmé, že RPSN činí 43,733 % ročně. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je rozvedený, bydlí v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán na plný úvazek jako dělník ve společnosti , Anonymizováno, s měsíčním příjmem 18 094 Kč. Dále uvedl, že další nespecifikovaný příjem domácnosti činí 32 000 Kč, měsíční výdaje označil částkou 2 000 Kč. V kartě klienta je uvedeno, že příjmy žalovaného byly ověřovány dle pracovní smlouvy a výpisů z bankovního účtu za období listopadu a prosince 2021.6. Žalobkyně byla dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. poučena, aby doplnila skutková tvrzení, zda její právní předchůdce posuzoval výdaje žalovaného a příjmy dalšího člena domácnosti, aby k těmto skutkovým tvrzením navrhla důkazy, a byla poučena o následcích nevyhovění výzvy. Žalobkyně pouze odkázala na doplnění žaloby, nové skutečnosti netvrdila a nenavrhla nové důkazy.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní dne 27. 1. 2025, s účinností k témuž dni, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy za žalovaným, byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván, aby uhradil dlužnou částky žalobkyni. Z důkazů, které byly v řízení provedeny a nejsou v odůvodnění výslovně uvedeny, nezjistil soud žádné rozhodné skutečnosti.8. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu,