1 C 301/2025-25 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 61 437,18 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024, s účinností k témuž dni, je právním nástupcem společnosti , právnická osoba, Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 10. 7. 2023 se žalovaným smlouvu o úvěru č. 690600283 (dále jen „Smlouva“), na základě níž poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal v souvislosti s poskytnutým úvěrem zaplatit částku 24 332 Kč představující součet úroku v pevné výši 14 914 Kč, částku 1 500 Kč za zpracování zápůjčky a částku 5 994 Kč za službu konformního a flexibilního splácení. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 52 týdenních splátkách po 1 045 Kč, poslední splátku byl povinen uhradit do dne 8. 7. 2024. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas, uhradil částku 5 000 Kč, která byla ve výši 4 324,09 Kč použita na částečnou úhradu jistiny a zbytek ve výši 675,91 Kč byl použit na částečnou úhradu poplatku. Žalobkyně požaduje uhrazení částky 61 437,18 Kč představující dlužnou jistinu ve výši 25 675,91 Kč, částku 20 761,27 představující dlužný poplatek, dále úhradu kapitalizovaných úroků 1 563,66 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 969,07 Kč, úroků ve výši 12,75 % ročně z částky 25 675,91 Kč od 7. 10. 2024 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 675,91Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení.2. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy byla jejím právním předchůdcem řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, bylo provedeno vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytovatel úvěru vycházel z toho, že žalovaný pracoval, jeho příjem dosahoval 41 045 Kč, bydlel u rodičů, neměl úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Příjmy byly ověřeny dle výplatních pásek. Poskytovatel úvěru z insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 690600283 ze dne 10. 7. 2023 soud zjistil, že se jí společnost , právnická osoba, zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, tato částka mu byla poskytnuta v hotovosti v den podpisu Smlouvy. Spolu s touto částkou měl žalovaný uhradit poplatek v částce 22 408 Kč, představující úrok v celkové výši 14 914 Kč při úrokové sazbě 86 % ročně, částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5 994 Kč. Celkovou dlužnou částku 54 332 Kč měl žalovaný uhradit v 52 týdenních splátkách po 1 045 Kč. RPSN činila 152,52 % ročně. Ze zákaznické karty z téhož dne, která je žádostí o spotřebitelský úvěr, soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je ženatý, má dvě vyživovací povinnosti, bydlí u rodičů, je zaměstnán na plný úvazek ve společnosti , právnická osoba, s měsíčním příjmem 41 045 Kč, že jeho externí splátky činí 3 000 Kč a celkem jeho výdaje dosahují odhadované částky 11 000 Kč. V žádosti o úvěr je uvedeno, že příjmy žalovaného byly ověřovány dle oproti výplatním páskám.5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní dne 29. 7. 2024, s účinností k témuž dni, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván, aby uhradil dlužnou částky žalobkyni.6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.9. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru,