1 C 316/2025-69 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit jí částku 202 901,07 Kč s úroky a s úroky z prodlení. Žalobkyně tvrdí, že se žalovanou uzavřela dne 5. 4. 2022 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. 7204027928 (dále jen „Smlouva“) s úvěrovým rámcem 30 000 Kč, když žalovaná postupně žádala o změnu úvěrového rámce až na konečnou výši 200 000 Kč dne 19. 4. 2022. Žalobkyně poskytla žalované celkem úvěr ve výši 456 789 Kč, žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,29 % sjednaného úvěrového rámce, a to vždy 20. dne v měsíci. Žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila 399 785 Kč. Žalovaná porušila svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně proto využila svého oprávnění sjednaného v odst. 6.1 Úvěrových podmínek, úvěr ke dni 18. 6. 2025 zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě celé dlužné částky. Žalobkyně se domáhá částky 202 901,07 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 198 098,77 Kč, poplatků za pojištění ve výši 1 172,30 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 630 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč.2. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalované úvěr splácet žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že žalobkyně naplňuje svou zákonnou povinnost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele kontrolou v několika registrech, výpočtem MLS – částky, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá a do její výše je tak možno maximálně zatížit klienta splátkou úvěru a důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre. Ve výpočtu MLS se zohledňují příjmy a výdaje žalovaného, včetně jeho případných výdajů na již existující závazky. Žalobkyně vycházela z příjmu žalované u společnosti , právnická osoba, ., výši mzdy 29 000 Kč, kterou ověřila podle výpisu z účtu žalované za období od 5. 1. 2022 do 4. 4. 2022 a z výplatní pásky za období března 2022, prostřednictvím výpisu z účtu žalobkyně ověřila výdaje žalované, mezi nimi výdaje na stravu a dopravu či telekomunikační služby. Žalobkyně uvedla, že z výpisu jsou zjevné tzv. zbytné a jednorázové výdaje (např. restaurace, VOYO aj.) a že je zřejmé, že žalovaná značnou část svých výdajů nehradila přímo placením z účtu, ale jiným způsobem, když část příjmů vybírala prostřednictvím bankomatu. Žalobkyně z rejstříku NRKI zjistila, že žalovaná má předchozí závazky splátek z úvěrů ve výši 15 416 Kč, které byly zahrnuty do výpočtu MLS. Žalobkyně zdůraznila, že ze skutečnosti, že žalovaná hradila na Smlouvu od května 2022 do března 2025, je zřejmé, že byla nepochybně schopna úvěr splácet. Při výpočtu MLS žalované před uzavřením Smlouvy vycházela žalobkyně z příjmu žalované 29 000 Kč, z životního minima 3 860 Kč, ze splátek 15 416 Kč, z výše splátky podle Smlouvy 988 Kč a dospěla k závěru, že výše MLS činí 8 736 Kč. U výpočtu MLS domácnosti vycházela žalobkyně z výše příjmu žalované 29 000 Kč, z výše příjmu ostatních členů domácnosti ve výši 80 000 Kč, z výše úvěrových splátek 15 416 Kč, z výše splátky dle Smlouvy 988 Kč, z normativních nákladů domácnosti ve výši 3 428 Kč, z životního minima členů domácnosti ve výši 3 860 Kč a dospěla k závěru, že zbývající MLS domácnosti činí 85 308 Kč. K výzvě soudu podle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. žalobkyně uvedla, že před zvýšením úvěrového rámce žalobkyně opětovně provedla výpočet MLS, vycházela z příjmu žalované 30 500 Kč, z výše splátek úvěru mimo úvěry u žalobkyně ve výši 15 416 Kč měsíčně, ze životního minima ve výši 4 250 Kč, z výše splátky po navýšení úvěrového rámce v částce 6 586 Kč a dospěla k závěru, že výše zbývající MLS žalované dosahuje 4 248 Kč. Při výpočtu MLS domácnosti žalované vycházela žalobkyně z příjmu žalované 30 500 Kč a z příjmu ostatních členů domácnosti 80 000 Kč, z výše splátek úvěrů 15 416 Kč, z normativních nákladů na bydlení ve výši 3 428 Kč, z životního minima členů domácnosti ve výši 4 250 Kč, z výše splátky schváleného úvěru 6 586 Kč. Z toho žalobkyně dovodila, že zbývající MLS domácnosti dosahoval 80 820 Kč. Dále žalobkyně provedla šetření v rejstřících NRKI, SOLUS, CEE a ISIR. Žalobkyně tvrdila, že si od žalované vyžádala výpis z účtu za období od 11. 3. 2022 do 8. 4. 2022. Dále žalobkyně uvedla, že není možné ověřovat příjmy ostatních členů domácnosti.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, pouze podala nezdůvodněný odpor proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy nazvané Flexibilní půjčka - revolvingový úvěr ze dne 5. 4. 2022 č. 7204027928, kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel se žalovanou (dále jen „Smlouva“), soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr do výše 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splácet spolu s úroky ve výši 27,88 % ročně (RPSN 31,74 %) v měsíčních splátkách ve výši minimální měsíční splátky 3,29 % z úvěrového rámce, tj. 988 Kč, vždy k 20. dni v měsíci. Dodatkem k úvěrově smlouvě s přiděleným variabilním symbolem , var. symbol, ze dne 19. 4. 2022 bylo zjištěno, že se účastníci dohodli na zvýšení úvěrového rámce na částku 200 000 Kč při výši minimální měsíční splátky 6 586 Kč. Smlouva byla uzavřena elektronicky, pomocí SMS kódu zaslaného na mobilní telefon, skutečnost, že Smlouvu včetně dodatku uzavřela žalovaná, vyplývá z dokumentu nazvaného Dohledání informací o činnosti klienta ve spojení se sdělením společnosti , právnická osoba, . Skutečnost, že žalovaná vyčerpala 456 789 Kč a uhradila celkem 399 785 Kč, vyplývá z výpisu čerpání, splátek a úhrad. Z listinných důkazů, které byly v řízení provedeny a nebyly výslovně v odůvodnění rozsudku uvedeny, nebyla učiněna žádná ve věci významná skutková zjištění.5. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují p