1 C 6/2026-25 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá zaplacení částky 26 826,50 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. 15011987 (dále jen „Smlouva“), jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 56 300 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s příslušenstvím. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, žalovaný poskytl údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila jeho úvěruschopnost. Žalobkyně zjistila u žalovaného počet členů domácnosti, počet členů domácnosti mající příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem, čisté měsíční příjmy, ověřené čisté měsíční příjmy. Žalobkyně ověřila, že žalovaný neprochází centrální evidencí exekucí, insolvenčním rejstříkem, registrem neplatných dokladů, registrem hledaných osob Policie České republiky, sankčními registry ani interním registrem historie klienta. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedla žalobkyně podle interní metodiky schválené Českou národní bankou v souladu se zákonnými požadavky. Žalobkyně nejprve nahlédla do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka, konkrétně do databází NRKI a BRKI, do insolvenčního rejstříku a do centrální evidence exekucí a dospěla k závěru, že dlužník byl a je schopen své závazky splácet a nebyl veden ani v insolvenčním rejstříku, ani v evidenci exekucí. Následně žalobkyně vycházela z informací získaných prostřednictvím licence AISP, případně vycházela z žalovaným předložených výpisů z účtů a z výplatních pásek prokazujících jeho pravidelný příjem. Ověřená výše měsíčního příjmu žalovaného činila 46 432 Kč, která umožňuje bezproblémové splácení úvěru v poskytnuté výši. Žalovanému byla dne 8. 9. 2024 vyplacena na účet č. , č. účtu, částka 18 000 Kč. Žalovaný si při sjednávání smlouvy zvolil službu informační SMS servis za poplatek 56,64 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše, úrok ve výši 0,418 % denně z nesplacené části jistiny. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně smlouvu vypověděla a žalovaný se dostal do prodlení s úhradou celého úvěru, uhradil celkem 352,74 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny 17 647,26 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 334,28 Kč, smluvního úroku ve výši 8 418,96 Kč, poplatku za informační SMS servis ve výši 27,84 Kč a úroku z prodlení. Dále žalobkyně požaduje úhradu smluvní pokuty ve výši 398,16 Kč z důvodu prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky, a to ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od 14. 11.2024 do 12. 2. 2025.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Po provedeném dokazovaní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Ze Smlouvy o úvěru ze dne 8. 9. 2024 č. 15011987 soud zjistil, že účastníci uzavřeli elektronicky smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 56 300 Kč formou postupného čerpání na účet žalovaného, žalovaný se zavázal částku vrátit v pravidelných denních splátkách spolu s poplatkem za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše, smluvním úrokem ve výši 0,418 % denně z nesplacené části jistiny; RPSN činilo 289,24 %. Skutečnost, že žalovaný vyčerpal celkem částku 18 000 Kč, vyplývá z výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, vedeného u , právnická osoba, . Tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil pouze částku 352,74 Kč a dále již ničeho, nebylo žádnými důkazy vyvráceno.4. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného předložila žalobkyně listinu nazvanou identifikované příjmy, která obsahuje prohlášení žalobkyně, že příjem žalovaného byl ověřen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce v době od 8. 9. 2023 do 23. 8. 2024. V prohlášení jsou uváděny příjmy v desítkách korun až desítkách tisíc korun. Ve výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného je uvedeno, že jeho příjem činí 46 432 Kč, výše pravidelných splátek na půjčky činí 8 500 Kč, výdaje na bydlení dosahují částky 9 500 Kč, další nezbytné výdaje 20 000 Kč a ostatní zbytné výdaje 5 000 Kč. Žalobkyně dále předložila obecnou vnitřní metodiku posuzování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr, z ní nelze učinit žádný skutkový závěr o posuzování úvěruschopnosti v případě žalovaného v této konkrétní věci. Z listinných důkazů, které byly v řízení provedeny a nebyly výslovně v odůvodnění rozsudku uvedeny, nebyla učiněna žádná ve věci významná skutková zjištění.5. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.6. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat