6 C 68/2026-18 – Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí soudu, podle nějž by žalovaná byla povinna zaplatit jí celkových 15 880 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovanou byla uzavřena dne 9. 12. 2024 smlouva o spotřebitelském úvěru č. 311819, a to formou webových stránek žalobkyně, na které si žalovaná vybrala dostupné parametry, vyplnila registrační formulář, uvedla své údaje poskytla fotokopii svého občanského průkazu a uhradila ze svého účtu verifikační platbu ve výši 1 Kč. Po poskytnutí výpisu ze svého bankovního účtu, případně výplatních listin žalovaná byla žalobkyní lustrována ve veřejných dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI, na základě čehož nedošlo k pochybám ohledně platební schopnosti, a proto byla žalované zaslán verifikační SMS kód, prostřednictvím něhož žalovaná uzavřela se žalobkyní předmětnou smlouvu, na základě níž byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se je zavázala uhradit včetně 40 % p. m. z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 4 000 Kč splatných 1. 4. 2025, z nichž však ničeho neuhradila a po upomínkách byla informována o zesplatnění celého úvěru. Kromě těchto částek žalobkyně požaduje i smluvní pokutu, která byla sjednána ve výši 0,1 % p. d. z částky za každý kalendářní den v období od data prodlení 14. 4. 2025 do odeslání předžalobní výzvy 19. 10. 2025, což představuje 1 880 Kč. Žalovaná dlužnou částku ani přes výzvu neuhradila.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a byla v řízení nečinná.3. V řízení bylo z fotokopie občanského průkazu žalované, smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 311819 zjištěno, že žalobkyně uzavřena se žalovaným 9. 12. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž se zavázala jí poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se jej zavázala uhradit, včetně smluvního úroku ve výši 4 000 Kč, tedy celkových 14 000 Kč do 13. 4. 2025. Současně si strany dohodly pro případ prodlení smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Z výpisu z běžného účtu žalované a potvrzení o platbě z 9. 12. 2024 bylo zjištěno, že žalovaná ze svého účtu uhradila dne 8. 12. 2024 na účet žalobkyně platbu 1 Kč a žalobkyně následujícího dne 9. 12. 2024 uhradila na účet žalované částku 10 000 Kč. Ze zesplatnění úvěru z 10. 4. 2025 bylo zjištěno, že žalovaná ničeho na dlužné částce neuhradila a stejné zjištění soud učinil z předžalobní výzvy z 19. 10. 2025, včetně dokladu o doručení. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 13. 3. 2023, včetně přílohy, soud žádné zjištění neučinil. Žalovaná neprokázala, že by něčeho žalobkyni na předmětné smlouvě uhradila.4. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.5. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména podle písm. a) smlouvy o spotřebitelském úvěru, podle písm. b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Podle odst. 4 téhož ustanovení poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je do nezbytné s daty umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běží ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Předně soud zkoumal způsob, jakým bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní. Nutno předestřít, že věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.), tedy poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (Důvodová zpráva k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr, přičemž věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39).10. Soud se nejprve zabýval tím, jak žalobkyně postupovala při posuzování schopnosti žalované úvěr splácet s tím, že k tomuto účelu měla výpis žalované z bankovního účtu, případně výplatní listiny a žalovaná měla být lustrována ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI. Z výpisu z běžného účtu žalované soud žádné zjištění kromě verifikační platby 1 Kč ohledně finanční situace žalované neučinil, výplatní pásky žalobkyně nepředložila, stejně jako doklady o lustracích osoby žalované ve shora uvedených dostupných databázích. Žalovaná se pak svojí nepřítomností při ústním jednání zprostila možnosti být ve smyslu § 118a) odst. 1 a 3 poučena k doplnění skutkových tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti a zejména ohledně doložení důkazních návrhů pod tíhou břemene tvrzení a zejména důkazního břemene. Za této situace soud tedy dospívá k jednoznačnému závěru, že žalobkyně naprosto rezignovala na svoji povinnost zjišťovat a ověřovat úvěruschopnost žalované, když neměla ani dostatečná tvrzení v tomto směru od žalované ke své finanční a sociální situaci, tedy ohledně případných příjmů i výdajů. Žalobkyně tedy nepostupovala s odbornou péčí ve smyslu citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a soud proto předmětnou smlouvu považuje v rozporu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z. za neplatnou.11. Pokud tedy v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná z něj neuhradila ničeho, má žalobkyně nárok ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru na úhradu této nesplacené jistiny, tedy částky 10 000 Kč, nikoli na další smluvené úroky a poplatky či úroky z prodlení či smluvní pokutu. Soud v této souvislosti doplňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 3675/2021, podle nějž nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající jistiny spotřebitelského úvěru v době pod