9 C 229/2022-57 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení 1 091 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 11. 2019 do zaplacení z titulu dlužného jízdného a přirážky k němu. Žalobu zdůvodnila tím, že žalovaná jako cestující bez platné jízdenky využila dne 9. 11. 2019 přepravních služeb společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizováno]“), čímž [anonymizováno] vznikl nárok na zaplacení jízdného ve výši 91 Kč a přirážky za porušení přepravního řádu ve výši 1 000 Kč. Pohledávku na zaplacení obou zmíněných částek [anonymizováno] postoupily na žalobkyni. Žalovaná doposud svůj shora uvedený dluh neuhradila. 2. Žalovaná se k žalobě, kterou jí soud zaslal na adresu, na níž je hlášena k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřila. 3. Soud věc posoudil a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila, pokud jde o žalovanou, její souhlas soud předpokládal, neboť se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalovaná byla dne 9. 11. 2019 ve vlaku [anonymizováno] [číslo] mezi stanicemi [obec] a [obec] – [část obce] podrobena přepravní kontrole provedené pověřenou osobou [anonymizováno], při níž se této osobě na její výzvu neprokázala platným jízdním dokladem. Totožnost žalované byla ověřena z jejího občanského průkazu. Žalované bylo vystaveno potvrzení o nedodržení smluvních přepravních podmínek, podle něhož byla povinna k úhradě jízdného ve výši 91 Kč a přirážky k němu ve výši 1 000 Kč. Žalovaná tyto částky na místě pověřené osobě [anonymizováno] neuhradila. [anonymizováno] postoupily pohledávku na úhradu zmíněných částek na žalobkyni smlouvou z 28. 5. 2020. 5. Po právní stránce hodnotil soud věc jako spor ze smlouvy o přepravě osob podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). 6. Podle § 2550 o. z. se smlouvou o přepravě osoby dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné. 7. Mezi [anonymizováno] a žalovanou došlo tím, že žalovaná využila ke své přepravě vlakového spoje provozovaného [anonymizováno], ke konkludentnímu uzavření smlouvy o přepravě osoby ve smyslu § 2550 o. z. Na jejím základě [anonymizováno] poskytly žalované přepravu svým vozem, přičemž žalovaná byla povinna za tuto přepravu uhradit jízdné dle tarifu [anonymizováno]. Tuto svou povinnost však prokazatelně porušila, což bylo zjištěno při provedené přepravní kontrole. Žalované tím podle § 37 odst. 4 písm. d) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách v účinném znění, vznikla povinnost vedle dlužného jízdného zaplatit [anonymizováno] též přirážku k jízdnému, jejíž výše byla stanovena v tarifu [anonymizováno] na částku 1 000 Kč. Takto vysoká přirážka nepřesahuje maximální možnou přirážku uvedenou v § 37 odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., žalovaná tedy nepochybně byla povinna ji uhradit. 8. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o přepravě, svou aktivní legitimaci ve věci prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalobou uplatněné pohledávky na úhradu dlužného jízdného a přirážky k němu. V řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že žalovaná doposud dlužné jízdné a přirážku k němu ani částečně neuhradila. Bylo přitom na žalované, aby v případě, že se tak stalo, takovou skutečnost soudu tvrdila a zejména pak prokázala. Vzhledem k tomu, že tak žalovaná neučinila a že z obsahu spisu žádnou úhradu z její strany nelze dovodit, vycházel soud, pokud jde o aktuální výši dluhu, z podané žaloby. 9. Ze všech shora popsaných důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je oprávněná. Proto jí v plném rozsahu vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 091 Kč, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení. Nárok na jeho zaplacení se opírá o § 1970 občanského zákoníku, výše úroku se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb., za jehož účinnosti se žalovaná dostala do prodlení s úhradou svého dluhu. 10. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná a svědčí jí tak vůči žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z nákladů zastoupení ve výši 726 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 200 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 200 Kč dle § 14b odst. 1 bodu 1 cit. vyhl., dále dvě paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 126 Kč dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.). Soud tak uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 1 126 Kč, a to k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Pouze pro úplnost soud dodává, že ačkoliv žalobkyně nesplnila povinnost uvedenou v § 142a odst. 1 o. s. ř. a nezaslala žalované 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení výzvu k plnění, přesto jí v řešeném případě svědčí právo na náhradu nákladů řízení, a to s ohledem na závěry obsažené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR konstatoval, že jelikož pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající § 142a o. s. ř. zaplatit (resp. jinak„ zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení – srov. např. § 71a zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)), není dán sebemenší důvod sankcionovat„ pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění. V posuzované věci přitom žalovaná zůstala v řízení nečinnou a svůj dluh ani po podání žaloby dobrovolně žalobkyni neuhradila, na věc tedy dopadají shora uvedené judikatorní závěry. 11. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.