9 C 312/2021-37 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 31. 8. 2021 domáhala po žalované zaplacení 14 880 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 8. 12. 2019 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, která měla být dle žaloby uzavřena mezi [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou dne 7. 11. 2019. Žalobkyně tvrdila, že na základě této smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tuto částku vrátit ve lhůtě do 7. 12. 2019 a v téže lhůtě uhradit právnímu předchůdci žalobkyně též poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 880 Kč. Tuto svou povinnost však nesplnila a doposud na svůj dluh z uvedené smlouvy nezaplatila ničeho. Pohledávka z předmětné smlouvy o úvěru byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena žalobkyni. Ta se domáhala shora uvedených dlužných částek v celkové výši 14 880 Kč a zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky za dobu ode dne následujícího dni sjednané splatnosti úvěru do zaplacení. 2. Žalovaná se k podané žalobě ani přes výzvu soudu nevyjádřila. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žádná z účastnic se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, soud proto jejich souhlas s tímto postupem ve smyslu citovaného ustanovení předpokládal. 4. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč dne 7. 11. 2019, přičemž žalovaná se zavázala, že tuto částku vrátí a současně zaplatí poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 880 Kč, obojí ve lhůtě do 7. 12. 2019 Smlouva byla uzavřena distančním způsobem, přičemž totožnost žalované byla ověřena z kopie jejího občanského průkazu. 5. Z žalobkyní předloženého potvrzení o odeslání finančních prostředků, jakož i ze soudem vyžádané zprávy [právnická osoba] bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vyplatil částku 12 000 Kč ve prospěch bankovního účtu žalované č. [bankovní účet] dne 8. 11. 2019. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 3. 3. 2021, jakož i ze seznamu postoupených pohledávek, který tvořil přílohu uvedené postupní smlouvy, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku za žalovanou ze shora uvedené úvěrové smlouvy na žalobkyni. 7. Z oznámení o postoupení pohledávky z 13. 4. 2021 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovanou o postoupení pohledávky. 8. Z předžalobní výzvy z 13. 4. 2021 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce písemně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky vzniklé z titulu shora uvedené úvěrové smlouvy ve výši 21 012 Kč a nákladů svého právního zastoupení ve lhůtě tří dnů s upozorněním, že pokud nebude dluh uhrazen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání. 9. Na podkladě shora uvedený listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované dne 8. 11. 2019 bezhotovostním převodem ve prospěch jejího bankovního účtu peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala tuto částku vrátit a současně zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 880 Kč ve lhůtě do 7. 12. 2019. Pohledávka na vrácení uvedených částek byla právním předchůdcem žalobkyně smlouvou uzavřenou dne 3. 3. 2021 postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována. Současně byla žalobkyní vyzvána k zaplacení dlužné částky a poučena o možnosti soudního vymáhání dluhu. 10. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění. 11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 13. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl na základě úvěrové smlouvy uzavřené ve smyslu § 2395 o. z. závazkový právní vztah. Právní předchůdce žalobkyně svým smluvním povinnostem prokazatelně dostál, neboť žalované poskytl peněžní prostředky v ujednané výši. Tím mu ve smyslu § 2395 o. z. vzniklo právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru ve výši 12 000 Kč a současně i na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 880 Kč, který v daném případě plnil funkci smluvního úroku, a to v ujednané lhůtě splatnosti, tj. nejpozději do 7. 12. 2019. Výše sjednaného poplatku se soudu nejeví s ohledem na okolnosti, za kterých byl úvěr žalované poskytnut, jako nepřiměřeně vysoká. Soud je ochoten u krátkodobých úvěrů či zápůjček splatných v řádech dní, maximálně jednotek měsíců (tzv. mikropůjček), akceptovat i násobně vyšší úrokové sazby, než jaké jsou obecně obvyklé u dlouhodobějších úvěrů poskytovaných bankami, neboť je logické, že pokud by poskytovatelé těchto úvěrů své produkty úročili obvyklou úrokovou sazbou uplatňovanou v sektoru bankovních úvěrů, pohyboval by se jejich zisk s ohledem na krátkodobost úvěrového vztahu a zpravidla nevysokou jistinu úvěru v řádech desítek, maximálně stovek korun, což by pro ně bylo jednoznačně nerentabilní. Ačkoliv tedy v posuzovaném případě sjednaný úrok (tj. poplatek za poskytnutí úvěru) nepochybně poměrně výrazně převyšoval obvyklé sazby bankovních úvěrů v době uzavření předmětné smlouvy, ze shora popsaných důvodů jej nelze hodnotit jako nepřiměřený. 14. Žalovaná v řízení nijak nerozporovala tvrzení žalobkyně, že na svůj dluh z předmětné smlouvy ničeho neuhradila. Bylo přitom na ní, aby v případě, že svůj dluh ze smlouvy již zcela či alespoň částečně uhradila, takovou skutečnost soudu tvrdila a zejména pak prokázala. Žalovaná však zůstala po celou dobu trvání řízení nečinnou, na podanou žalobu nereagovala a se soudem nekomunikovala. Soud proto vyšel z toho, že skutečně neuhradila na svůj dluh ničeho. Dospěl tedy k závěru, že nároky žalobkyně na zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 12 000 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 880 Kč jsou důvodné, a podané žalobě v plném rozsahu vyhověl. Žalovanou zavázal i k zaplacení požadovaného zákonného úroku z prodlení, a to s odkazem na § 1970 o. z., neboť žalovaná se dostala do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyla odpovědná. Výše přiznaného úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 15. Žalobkyně měla v řízení plný procesní úspěch a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. jí tak vůči žalované svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů zastoupení ve výši 1 270,50 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 750 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2 cit. vyhl. a jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 cit.vyhl. (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 150 Kč, dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 220,50 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) cit. vyhl.). Soud tak uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 070,50 Kč, a to k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). 16. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.