9 C 317/2021-42 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení 2 324 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovanou 20. 12. 2020. Tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytl její právní předchůdce žalované peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a zaplatit úrok ve výši 490 Kč, obojí ve lhůtě do 20. 1. 2021, tento svůj závazek však nesplnila. Pohledávka z předmětné smlouvy o úvěru byla následně jejím právním předchůdcem postoupena žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 2 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 324 Kč účtované za prodlení žalované se splacením úvěru, jejíž výše odpovídala sjednané denní sazbě 0,1 % z částky 2 000 Kč za dobu od 21. 1. 2021 do 2. 7. 2021. V žalobě si dále v položce označené jako„ kapitalizovaný úrok“ nárokovala zaplacení dlužného úroku ve výši 490 Kč a částky 150 Kč odpovídající sjednané úhradě za odeslání celkem tří písemných upomínek žalované. Dále požadovala zaplacení účelně vynaložených nákladů spojených s vymáháním předmětné pohledávky v celkové výši 690 Kč, které měly odpovídat nákladům na odeslání jednoho obyčejného dopisu žalované a nákladům na tři osobní návštěvy pověřeného terénního pracovníka žalobkyně u žalované. V neposlední řadě si žalobkyně nárokovala zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny úvěru za dobu od prvního dne prodlení žalované, tj. od 21. 1. 2021, do 2. 7. 2021, jehož výši kapitalizovala na částku 73,23 Kč, a dále za období ode dne následujícího dni postoupení předmětné pohledávky, tj. od 8. 7. 2021, do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě, kterou jí soud zaslal na adresu, na níž je hlášena k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřila. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žádná z účastnic se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, soud proto jejich souhlas s tímto postupem ve smyslu citovaného ustanovení předpokládal. 4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 20. 12. 2020 uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Právní předchůdce žalobkyně dne 21. 12. 2020 na základě této smlouvy poskytl žalované bezhotovostním převodem ve prospěch bankovního účtu č. [bankovní účet] uvedeného ve smlouvě, z něhož žalovaná předtím zaslala ve prospěch účtu právního předchůdce žalobkyně verifikační platbu, peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit nejpozději do 20. 1. 2021 a v téže lhůtě též uhradit úrok ve výši 490 Kč. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že v případě porušení povinnosti žalované uhradit jakoukoliv část jejího dluhu dle smlouvy řádně a včas bude žalovaná povinna zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně navíc mimo jiné smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení s tím, že smluvní pokuta bude splatná den následující po dni takového prodlení, dále úrok z prodlení v zákonné výši a poplatek ve výši 50 Kč za každou písemnou upomínku s tím, že maximálně mohly být žalované účtovány poplatky za tři upomínky. Písemnými upomínkami z 3. 2. 2021, 12. 2. 2021 a 20. 2. 2021 právní předchůdce žalobkyně písemně vyzval žalovanou k zaplacení dluhu vzniklého z předmětné úvěrové smlouvy. Na základě dohody o postoupení pohledávek uzavřené dne 2. 7. 2021 následně svou pohledávku z této smlouvy postoupil na žalobkyni, o čemž informoval žalovanou dopisem z 14. 7. 2021. Žalobkyně následně prostřednictvím předžalobní výzvy jejího zástupce z 18. 10. 2021 vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky ve výši 2 964 Kč s příslušenstvím vzniklé z titulu předmětné úvěrové smlouvy ve lhůtě do 28. 10. 2021 a upozornila žalovanou, že v případě neuhrazení dluhu bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání. 5. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“). 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 8. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo ke vzniku závazkového právního vztahu založeného smlouvou o úvěru uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní předchůdce žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnil, když poskytl žalované peněžní prostředky v ujednané výši. Žalované tím dle smlouvy i shora citovaného ustanovení zákona vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu úvěru ve výši 2 000 Kč a současně též zaplatit smluvený úrok ve výši 490 Kč, obojí ve lhůtě splatnosti do 20. 1. 2021. 9. Žalobkyně sice nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, nicméně svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalované pohledávky včetně jejího příslušenství. 10. Bylo na žalované, aby v případě, že svůj dluh z předmětné smlouvy o úvěru žalobkyni, respektive jejímu právnímu předchůdci uhradila řádně a včas, nebo že na něj alespoň částečně plnila, takovou skutečnost soudu tvrdila a zejména pak prokázala. Nic z toho se však nestalo, žalovaná zůstala po celou dobu trvání řízení nečinnou, na podanou žalobu nijak nereagovala a se soudem nekomunikovala. Soud proto vycházel z toho, že skutečně v souvislosti s předmětnou smlouvou nezaplatila ničeho. S ohledem na tuto skutečnost lze konstatovat, že právnímu předchůdci žalobkyně vznikl rovněž nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny ve výši 2 000 Kč, který vyplývá přímo z textu úvěrové smlouvy. Jestliže se tedy nyní žalobkyně domáhá smluvní pokuty ve výši 324 Kč, která odpovídá uvedené sazbě za dobu od 21. 1. 2021 do 2. 7. 2021, činí tak zcela poprávu, navíc absolutní výše jí požadované smluvní pokuty nepřesahuje limit stanovený v § 122 odst. 3 ZSÚ, soud tak neshledal důvod, proč tuto smluvní pokutu žalobkyni nepřiznat. Stejně tak je oprávněný i její nárok na zaplacení paušální náhrady nákladů na upomínání žalované ve výši 150 Kč, který se rovněž opírá o příslušné ustanovení smlouvy a jež odpovídá třem poplatkům po 50 Kč za tři písemné upomínky odeslané žalované. Dále soud posoudil jako oprávněný i nárok na zaplacení požadovaného zákonného úroku z prodlení. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu, z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyla odpovědná, dle smlouvy i podle § 1970 o. z. jí tak stíhá povinnost k úhradě zákonného úroku z prodlení až do vrácení jistiny úvěru. 11. Soud naopak neshledal oprávněným nárok na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky v celkové výši 690 Kč, a to proto, že tento podle názoru soudu nemá jakoukoliv oporu v uzavřené úvěrové smlouvě. V ní byly poměrně detailně popsány jednotlivé nároky, které měly právnímu předchůdci žalobkyně vzniknout v případě, že se žalovaná dostane do prodlení s vrácením úvěru či splněním jakékoliv jiného peněžitého závazku ze smlouvy, nicméně žádné ustanovení, které by zakládalo povinnost žalované hradit náklady spojené s jejím prodlením, které dle žaloby měly spočívat v nákladech na odeslání dopisu žalované a dále v nákladech souvisejících se třemi návštěvami pověřené osoby u žalované, zde obsaženo nebylo. Všechny zpoplatněné úkony navíc měly být činěny až po postoupení pohledávky pracovníky samotné žalobkyně, a to v situaci, kdy žalobkyně věděla o tom, že byly neúspěšné tři předcházející písemné upomínky jejího právního předchůdce (kdy poplatky za tyto upomínky soud žalobkyni přiznal). Za těchto okolností již měla žalobkyně podle názoru soudu přistoupit bez dalšího k podání žaloby a nečinit další, zjevně již neúčelné, úkony směřující k mimosoudnímu vymožení pohledávky. Proto soud nárok na úhradu nákladů vymáhání ve výši 690 Kč shledal jako nedůvodným, aniž by se detailněji zabýval například tím, zda skutečně došlo k avizovaným návštěvám u žalované. 12. Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2 324 Kč včetně požadovaného kapitalizovaného úroku ve výši 640 Kč (úrok ve výši 490 Kč a