9 C 322/2021-24 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Rakovníku dne 18. 8. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení 7 282 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 18. 9. 2015 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, která měla být dle žaloby uzavřena mezi [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným dne 27. 8. 2015. Žalobkyně tvrdila, že na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit ve lhůtě do 17. 9. 2015 a v téže lhůtě uhradit právnímu předchůdci žalobkyně též poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 282 Kč. Tuto svou povinnost však nesplnil a doposud na svůj dluh z uvedené smlouvy nezaplatil ničeho. Pohledávka z předmětné smlouvy o úvěru byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena žalobkyni. Ta se domáhala shora uvedených dlužných částek v celkové výši 7 282 Kč a zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky za dobu ode dne následujícího dni sjednané splatnosti úvěru do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě ani přes výzvu soudu nevyjádřil. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žádný z účastníků se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, soud proto jejich souhlas s tímto postupem ve smyslu citovaného ustanovení předpokládal. 4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla 27. 8. 2015 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému téhož dne peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, a to bezhotovostním převodem ve prospěch bankovního účtu žalovaného č. [bankovní účet] uvedeného ve smlouvě. V té se žalovaný rovněž zavázal, že uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátí a současně zaplatí poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 282 Kč, obojí ve lhůtě do 17. 9. 2015. Pohledávka na vrácení obou shora uvedených částek byla právním předchůdcem žalobkyně smlouvou uzavřenou dne 3. 3. 2021 postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. Současně byl žalobkyní písemně vyzván k zaplacení dluhu vzniklého z titulu předmětné úvěrové smlouvy a poučen o možnosti jeho soudního vymáhání. 5. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů ve znění účinném do 30. 11. 2016. 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 8. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl na základě úvěrové smlouvy uzavřené ve smyslu § 2395 o. z. závazkový právní vztah. Právní předchůdce žalobkyně svým smluvním povinnostem prokazatelně dostál, neboť žalovanému poskytl peněžní prostředky v ujednané výši. Tím mu ve smyslu § 2395 o. z. vzniklo právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru ve výši 6 000 Kč a současně i na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 282 Kč, který v daném případě plnil funkci smluvního úroku, a to v ujednané lhůtě splatnosti, tj. nejpozději do 17. 9. 2015. Výše sjednaného poplatku se soudu nejeví s ohledem na okolnosti, za kterých byl úvěr žalovanému poskytnut, jako nepřiměřeně vysoká. Soud je ochoten u krátkodobých úvěrů či zápůjček splatných v řádech dní, maximálně jednotek měsíců (tzv. mikropůjček), akceptovat i násobně vyšší úrokové sazby, než jaké jsou obecně obvyklé u dlouhodobějších úvěrů poskytovaných bankami, neboť je logické, že pokud by poskytovatelé těchto úvěrů své produkty úročili obvyklou úrokovou sazbou uplatňovanou v sektoru bankovních úvěrů, pohyboval by se jejich zisk s ohledem na krátkodobost úvěrového vztahu a zpravidla nevysokou jistinu úvěru v řádech desítek, maximálně stovek korun, což by pro ně bylo jednoznačně nerentabilní. Ačkoliv tedy v posuzovaném případě sjednaný úrok (tj. poplatek za poskytnutí úvěru) nepochybně poměrně výrazně převyšoval obvyklé sazby bankovních úvěrů v době uzavření předmětné smlouvy, ze shora popsaných důvodů jej nelze hodnotit jako nepřiměřený. 9. Žalovaný v řízení nijak nerozporoval tvrzení žalobkyně, že na svůj dluh z předmětné smlouvy ničeho neuhradil. Bylo přitom na něm, aby v případě, že svůj dluh ze smlouvy již zcela či alespoň částečně uhradil, takovou skutečnost soudu tvrdil a zejména pak prokázal. Žalovaný však zůstal po celou dobu trvání řízení nečinným, na podanou žalobu nereagoval a se soudem nekomunikoval. Soud proto vyšel z toho, že skutečně neuhradil na svůj dluh ničeho. Dospěl tedy k závěru, že nároky žalobkyně na zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 282 Kč jsou důvodné, a podané žalobě v plném rozsahu vyhověl. Žalovaného zavázal i k zaplacení požadovaného zákonného úroku z prodlení, a to s odkazem na § 1970 o. z., neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyl odpovědný. Výše přiznaného úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 10. Žalobkyně měla v řízení plný procesní úspěch a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. jí tak vůči žalovanému svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z nákladů zastoupení ve výši 968 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 500 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 200 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 1 cit. vyhl. a jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 cit.vyhl. (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 100 Kč, dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 168 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) cit. vyhl.). Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 368 Kč, a to k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). 11. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.