9 C 323/2021-72 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 30. 9. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení 4 596,79 Kč s příslušenstvím vymezeným ve výroku I. tohoto rozsudku, a to z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným. Na základě této smlouvy měl právní předchůdce žalobkyně umožnit žalovanému na jeho účtu čerpat peněžní prostředky až do výše úvěrového limitu 5 000 Kč, čímž mu poskytl úvěr. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit sjednaný úrok, a to v ujednaných měsíčních splátkách. Tento svůj závazek však porušil, neboť splátky nehradil řádně a včas. Právní předchůdce žalobkyně proto celý úvěr k datu 5. 3. 2021 jednorázově zesplatnil a následně postoupil pohledávku za žalovaným plynoucí ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 4 596,79 Kč a dále příslušenství v podobě smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině, přičemž jak smluvní úrok, tak i zákonný úrok z prodlení zčásti kapitalizovala ke dni postoupení pohledávky, tj. 1. 5. 2021, zčásti požadovala běžící úrok a zákonný úrok z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině úvěru za dobu od 2. 5. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla soudem zaslána na adresu, na níž je dle centrální evidence obyvatel hlášen k trvalému pobytu, ani k výzvě soudu nevyjádřil. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas, pokud jde o žalovaného, ten se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, soud proto zcela v souladu s citovaným ustanovením jeho souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání předpokládal. 4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 4. 6. 2020 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž podkladě právní předchůdce žalobkyně umožnil žalovanému opakovaně čerpat na jeho úvěrovém účtu peněžní prostředky až do výše 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že bude vyčerpané prostředky splácet a současně zaplatí úrok ve výši 16,90 % ročně a poplatek ve výši 50 Kč za každé čerpání úvěru, a to v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše činila 150 Kč a které byly splatné vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem bezprostředně následujícím po měsíci, ve kterém došlo k uzavření smlouvy. Pro případ, že se žalovaný dostane do prodlení se splacením jedné splátky úvěru po dobu delší než tři měsíce, nebo se dostane do prodlení se splacením více než dvou splátek, bylo ve smlouvě sjednáno právo právního předchůdce žalobkyně prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný. Dopisem z 1. 2. 2021 právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 303 Kč ve lhůtě do 5. 3. 2021 a upozornil ho na to, že pokud v této lhůtě dluh nezaplatí, bude po něm požadováno okamžité splacení celého úvěru. Dopisem z 6. 3. 2021 pak právní předchůdce žalobkyně jednorázově zesplatnil poskytnutý úvěr s ohledem na neuhrazení shora uvedené dlužné částky. Následně s účinností k 1. 5. 2021 postoupil svou pohledávku za žalovaným plynoucí z předmětné úvěrové smlouvy na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován jeho dopisem z 21. 5. 2021. K datu postoupení pohledávky činil dluh žalovaného na jistině úvěru 4 596,79 Kč, na smluvním úroku 213,20 Kč a na úroku z prodlení 63,45 Kč. Žalobkyně sama vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy předžalobní upomínkou svého zástupce z 12. 7. 2021. 5. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění. 6. Dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, zatímco úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 8. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. 9. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž základě se ve smyslu § 1879 ve spojení s § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalované pohledávky. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. Právní předchůdce žalobkyně svou povinnost z této smlouvy splnil, když žalovanému umožnil čerpat peněžní prostředky formou poskytnutého úvěrového rámce. Žalovanému tím dle shora citovaného ustanovení i dle smlouvy vznikla povinnost nejen tyto prostředky vrátit, ale rovněž zaplatit sjednaný úrok ve výši 16,90 % ročně a sjednaný poplatek za čerpání úvěru. Žalovaný nevyvrátil tvrzení žalobkyně (podpořené předloženou transakční historií k předmětné úvěrové smlouvě) o tom, že k datu 1. 5. 2021 dlužil na jistině úvěru žalobou požadovaných 4 596,79 Kč, na úroku 213,20 Kč a na úroku z prodlení 63,45 Kč. Bylo přitom právě na něm, aby v případě, že svůj dluh ze smlouvy o úvěru již uhradil zcela, nebo alespoň v širším než žalobou uváděném rozsahu, takovou skutečnost před soudem tvrdil a zejména pak prokázal. Nic takového se však nestalo, žalovaný zůstal po celou dobu trvání řízení nečinným, na podanou žalobu nijak nereagoval a se soudem nekomunikoval. Soud proto vyšel z toho, že skutečně dluží žalobkyni požadované částky. 10. Ze shora popsaných důvodů soud podané žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 4 596,79 Kč, a to včetně požadovaného příslušenství v podobě smluvního úroku z úvěru (zčásti kapitalizovaného k datu 1. 5. 2021, zčásti běžícího ode dne 2. 5. 2021 do zaplacení) a zákonného úroku z prodlení (rovněž zčásti kapitalizovaného ke shora uvedenému datu a zčásti běžícího). Nárok žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení se přitom opírá o § 1970 o. z., neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyl odpovědný. Žalovaného stíhá povinnost hradit smluvní úrok i zákonný úrok z prodlení až do úplného uhrazení dlužné jistiny úvěru. 11. Žalobkyně měla ve věci plný procesní úspěch a svědčí jí proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z nákladů zastoupení ve výši 1 089 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 600 Kč za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci, žaloba) po 200 Kč dle § 14b odst. 1 bodu 1 cit. vyhl., tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl., a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 189 Kč dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.). Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 1 489 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). 12. Pro úplnost je třeba dodat, že soud nepominul, že žalobkyně si účtovala náklady řízení ve výši 5 119 Kč, přičemž zjevně vycházela z toho, že jí náleží náhrada mimosmluvní odměny advokáta ve výši 3 000 Kč za celkem tři úkony právní služby učiněné ve věci a dále tři paušální náhrady hotových výdajů souvisejících s těmito úkony po 300 Kč. Při výpočtu výše mimosmluvní odměny tedy postupovala podle § 7 a § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. V daném případě je však evidentní, že řízení bylo zahájeno žalobou podanou na ustáleném vzoru, který žalobkyně (zastoupena týmž právním zástupcem) u zdejšího soudu uplatňuje ve skutkově i právně obdobných věcech, tj. v případech, kdy se domáhá plnění ze smluv o kontokorentních či revolvingových úvěrech uzavřených jejím právním předchůdcem, opakovaně (jako příklad soud uvádí žalobu podanou ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 217/2021), přičemž jí podávané žaloby jsou po obsahové i stylistické stránce prakticky totožné a liší se pouze v jednot