9 C 350/2021-64 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 22. 12. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení 5 731,60 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným 6. 10. 2019 ve znění dodatku z 13. 2. 2020. Tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytl její právní předchůdce žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit úrok ve výši 972 Kč, obojí ve lhůtě do 14. 3. 2020, tento svůj závazek však nesplnil. Pohledávka z předmětné smlouvy o úvěru byla následně jejím právním předchůdcem postoupena žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 3 972 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 759,60 Kč účtované za prodlení žalovaného se splacením úvěru, jejíž výše odpovídala sjednané denní sazbě 0,1 % z částky 3 972 Kč za dobu od 15. 3. 2020 do 1. 6. 2021. V žalobě si dále v položce označené jako„ kapitalizovaný úrok“ nárokovala zaplacení částky 150 Kč odpovídající sjednané úhradě za odeslání celkem tří písemných upomínek žalovanému. Dále požadovala zaplacení účelně vynaložených nákladů spojených s vymáháním předmětné pohledávky v celkové výši 690 Kč, které měly odpovídat nákladům na odeslání jednoho obyčejného dopisu žalovanému a nákladům na tři osobní návštěvy pověřeného terénního pracovníka žalobkyně u žalovaného. V neposlední řadě si žalobkyně nárokovala zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny úvěru za dobu od prvního dne prodlení žalovaného, tj. od 15. 3. 2020, do 1. 6. 2021, jehož výši kapitalizovala na částku 482,08 Kč, a dále za období ode dne následujícího dni postoupení předmětné pohledávky, tj. od 15. 6. 2021, do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě, kterou mu soud zaslal na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žádný z účastníků se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, soud proto jejich souhlas s tímto postupem ve smyslu citovaného ustanovení předpokládal. 4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 6. 10. 2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] k níž byl následně mezi týmiž smluvními stranami uzavřen dne 13. 2. 2020 ještě dodatek. Právní předchůdce žalobkyně na základě této smlouvy poskytl žalovanému bezhotovostním převodem ve prospěch bankovního účtu č. [bankovní účet] uvedeného ve smlouvě, z něhož žalovaný již dříve zaslal ve prospěch účtu právního předchůdce žalobkyně verifikační platbu, dvěma platbami ze dne 7. 10. 2019, respektive 11. 10. 2019, peněžní prostředky v celkové výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit nejpozději do 14. 3. 2020 a v téže lhůtě též uhradit úrok ve výši 972 Kč. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že v případě porušení povinnosti žalovaného uhradit jakoukoliv část jeho dluhu dle smlouvy řádně a včas bude žalovaný povinen zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně navíc mimo jiné smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení s tím, že smluvní pokuta bude splatná den následující po dni takového prodlení, dále úrok z prodlení v zákonné výši a poplatek ve výši 50 Kč za každou písemnou upomínku s tím, že maximálně mohly být žalovanému účtovány poplatky za tři upomínky. Písemnými upomínkami z 5. 11. 2019, 7. 2. 2020 a 25. 4. 2020 právní předchůdce žalobkyně písemně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu vzniklého z předmětné úvěrové smlouvy. Na základě dohody o postoupení pohledávek uzavřené dne 11. 6. 2021 následně svou pohledávku z této smlouvy postoupil na žalobkyni, o čemž informoval žalovaného dopisem z 25. 6. 2021. Žalobkyně následně prostřednictvím předžalobní výzvy jejího zástupce z 9. 11. 2021 vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 6 106 Kč s příslušenstvím vzniklého z titulu předmětné úvěrové smlouvy ve lhůtě do 9. 12. 2021 a upozornila žalovaného, že v případě neuhrazení dluhu bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání. 5. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“). 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 8. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo ke vzniku závazkového právního vztahu založeného smlouvou o úvěru uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní předchůdce žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnil, když poskytl žalovanému peněžní prostředky v ujednané výši. Žalovanému tím dle smlouvy i shora citovaného ustanovení zákona vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu úvěru ve výši 6 000 Kč a současně též zaplatit smluvený úrok ve výši 972 Kč, obojí ve lhůtě splatnosti do 14. 3. 2020. 9. Žalobkyně sice nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, nicméně svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalované pohledávky včetně jejího příslušenství. 10. Bylo na žalovaném, aby v případě, že svůj dluh z předmětné smlouvy o úvěru žalobkyni, respektive jejímu právnímu předchůdci uhradil řádně a včas, nebo že na něj plnil v širším než žalobou tvrzeném rozsahu, takovou skutečnost soudu tvrdil a zejména pak prokázal. Nic z toho se však nestalo, žalovaný zůstal po celou dobu trvání řízení nečinným, na podanou žalobu nijak nereagoval a se soudem nekomunikoval. Soud proto vycházel z toho, že skutečně v souvislosti s předmětnou smlouvou dluží žalobkyni na jistině 3 972 Kč. S ohledem na tuto skutečnost lze konstatovat, že právnímu předchůdci žalobkyně svědčí rovněž nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru, který vyplývá přímo z textu úvěrové smlouvy. Jestliže se tedy žalobkyně domáhala smluvní pokuty ve výši 1 759,60 Kč, která odpovídá uvedené sazbě z dlužné jistiny ve výši 3 972 Kč za dobu od 15. 3. 2020 do 1. 6. 2021, činila tak zcela poprávu, navíc absolutní výše jí požadované smluvní pokuty nepřesahuje limit stanovený v § 122 odst. 3 ZSÚ, soud tak neshledal důvod, proč tuto smluvní pokutu žalobkyni nepřiznat. Stejně tak je oprávněný i její nárok na zaplacení paušální náhrady nákladů na upomínání žalovaného ve výši 150 Kč, který se rovněž opírá o příslušné ustanovení smlouvy a jenž odpovídá třem poplatkům po 50 Kč za tři písemné upomínky odeslané žalovanému. Dále soud posoudil jako oprávněný i nárok na zaplacení požadovaného zákonného úroku z prodlení. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu, z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyl odpovědný, dle smlouvy i podle § 1970 o. z. jej tak stíhá povinnost k úhradě zákonného úroku z prodlení až do vrácení jistiny úvěru. 11. Soud naopak neshledal oprávněným nárok na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky v celkové výši 690 Kč, a to proto, že tento podle názoru soudu nemá jakoukoliv oporu v uzavřené úvěrové smlouvě. V ní byly poměrně detailně popsány jednotlivé nároky, které měly právnímu předchůdci žalobkyně vzniknout v případě, že se žalovaný dostane do prodlení s vrácením úvěru či splněním jakékoliv jiného peněžitého závazku ze smlouvy, nicméně žádné ustanovení, které by zakládalo povinnost žalovaného hradit náklady spojené s jeho prodlením, které dle žaloby měly spočívat v nákladech na odeslání dopisu žalovanému a dále v nákladech souvisejících se třemi návštěvami pověřené osoby u žalovaného, zde obsaženo nebylo. Všechny zpoplatněné úkony navíc měly být činěny až po postoupení pohledávky pracovníky samotné žalobkyně, a to v situaci, kdy žalobkyně věděla o tom, že byly neúspěšné tři předcházející písemné upomínky jejího právního předchůdce (kdy poplatky za tyto upomínky soud žalobkyni přiznal). Za těchto okolností již měla žalobkyně podle názoru soudu přistoupit bez dalšího k podání žaloby a nečinit další, zjevně již neúčelné, úkony směřující k mimosoudnímu vymožení pohledávky. Proto soud nárok na úhradu nákladů vymáhání ve výši 690 Kč shledal jako nedůvodným, a