8 C 212/2025-42 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 23. 6. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 260 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 13. 4. 2024 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému částku 10 000 Kč převodem na jeho bankovní účet, a to platbou ze dne 13. 4. 2024 ve výši 8 800 Kč a dne 14. 4. 2024 ve výši 1 200 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit do 13. 5. 2024 spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč. Žalovaný však ničeho neuhradil. Žalobkyně vedle jistiny zápůjčky a poplatku požaduje i zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 010 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný zástupcem žalobkyně písemně vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění. Na výzvu soudu, aby sdělila a doložila, jakým konkrétním způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně v podání ze dne 4. 7. 2025 uvedla, že k této okolnosti nebude doplňovat žádná skutková tvrzení a že je srozuměna s tím, že jí bude přiznáno pouze bezdůvodné obohacení.2. Žalovaný se k žalobě ani přes výzvu soudu nevyjádřil.3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a o. s. ř. Vzhledem k obsahu žaloby a povaze projednávaného sporu je totiž možno učinit závěr, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v podané žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), žalovaný pak ve stanovené lhůtě nijak nereagoval na výzvu soudu ke sdělení, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. Soud proto souhlas žalovaného s rozhodnutím bez nařízení jednání předpokládal.4. Ze smlouvy o zápůjčce, která byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena dne 13. 4. 2024, soud zjistil, že žalobkyně touto smlouvu poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 8 800 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 2 860 Kč do 13. 5. 2024. Ve smlouvě byla sjednána výše nákladů žalobkyně na vymáhání případných pohledávek.5. Z dodatku k uvedené smlouvě ze dne 13. 4. 2024 soud zjistil, že smluvní strany se dohodly na navýšení zápůjčky o 1 200 Kč na 10 000 Kč a poplatku o 390 Kč na 3 250 Kč. Splatnost a ostatní podmínky zápůjčky zůstaly beze změny.6. Ze sdělení , právnická osoba, ., ze dne 4. 7. 2025 soud zjistil, že žalovaný je majitelem účtu č. , č. účtu, a že na tento účet byly dne 15. 4. 2024 připsány platby od žalobkyně ve výši 1 200 Kč a 8 800 Kč.7. Z upomínek ze dne 20. 5. 2024, 27. 5. 2024, 3. 6. 2024, 12. 6. 2024 a 27. 6. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky.8. Z předžalobní výzvy ze dne 6. 2. 2025 a z přiloženého podacího lístku soud zjistil, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy a téhož dne tuto výzvu odeslal žalovanému.9. Z ostatních předložených listinných důkazů soud nezjistil žádné pro věc relevantní skutečnosti.10. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:Žalobkyně na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené 13. 4. 2024 a dodatku k této smlouvě uzavřeného téhož dne poskytla žalovanému částku v celkové výši 10 000 Kč převodem na jeho bankovní účet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč vrátit do 13. 5. 2024. Žalobkyně neměla při posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy k dispozici údaje o příjmech a výdajích žalovaného. Žalovaný na uvedenou zápůjčku ničeho neplnil. Poté, co byl opakovaně vyzýván ke splacení dluhu, byl žalovaný k úhradě dlužné částky vyzván i předžalobní výzvou zaslanou prostřednictvím zástupce žalobkyně.11. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o zápůjčce, která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).12. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.13. Podle § 75 ZSÚ je poskytovatel a zprostředkovatel spotřebitelského úvěru povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.14. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.15. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalovanému finanční prostředky poskytnuty, je neplatná. Závěr o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá ze zjištění, že žalobkyně před uzavřením této smlouvy nedostála svým povinnostem vyplývajícím z § 86 ZSÚ, neboť nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr (úvěruschopnost). To je zcela zjevné z předložených listinných důkazů, ve kterých není jediná zmínka o zkoumání finanční situace žalovaného, i z vyjádření žalobkyně, která na výzvu soudu, aby sdělila a doložila, jakým konkrétním způsobem svoji zákonnou povinnost splnila, uvedla, že k této okolnosti nebude doplňovat žádná skutková tvrzení a že je srozuměna s tím, že jí bude přiznáno pouze bezdůvodné obohacení. Soud proto uzavřel, že žalobkyně porušila povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, a to způsobem uvedeným v § 86 ZSÚ. Sankcí za takové porušení povinnosti je podle § 87 odst. 1 věta první a druhá téhož zákona neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.18. Jelikož žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, vznikla mu podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ povinnost vrátit poskytovateli úvěru toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.19. Vzhledem k tomu, že z předložených listinných důkazů nevyplývá, že žalovaný z titulu neplatně sjednaného spotřebitelského úvěru něčeho plnil, a takové plnění netvrdil ani žalovaný, který v řízení zůstal pasivní, vycházel soud z toho, že výši poskytnuté jistiny zápůjčky není možné ponížit o žádné plnění ze strany žalovaného. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč.20. Ve zbývající části, tedy co do částky 7 260 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 13 250 Kč od 14. 5. 2024 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani požadované příslušenství (zákonný úrok z prodlení), a to ani z aktuálně dlužné části jistiny úvěru, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaný se tak doposud nemohl ocitnout v prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, nebo např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Co 343/2024).21. Pokud jde o náklady řízení, předmětem řízení byl nárok na zaplacení 17 260 Kč s příslušenstvím, které, tak jak je žalobkyně požadovala, činilo ke dni rozhodnutí soudu cca 5 050 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 10 000 Kč, naopak co do částky 7 260 Kč